List Římanům

List Římanům je dopis, který napsal apoštol Pavel (prostřednictvím svého písaře Tertia z Ikonia) křesťanské církvi v Římě v roce 60 n. l. Dnes je zařazen jako šestá kniha Nového zákona a jako první z epištol.

Shrnutí

Kapitola 1

Apoštol Pavel zahájil dopis pozdravem „Všem Božím milovaným v Římě, kteří jsou povoláni k svatosti“ s milostí a pokojem od Boha a Ježíše. Pavel děkoval Bohu skrze Ježíše za římské křesťany, protože jejich víra byla hlásána po celém světě, a řekl, jak vždy zmiňoval římské křesťany ve svých modlitbách, protože doufal, že z Boží vůle je bude moci navštívit a předat jim nějaký duchovní dar, aby je posílil. Pavel také řekl, že ačkoli často zamýšlel přijít ke křesťanům, dosud mu v tom bránily pronásledování. Napsal: „Jsem zavázán jak Řekům, tak barbarům, jak moudrým, tak hloupým, a proto toužím kázat evangelium i vám, kteří jste v Římě.“ Zejména uvedl, že Boží moc spasí každého, kdo má víru, nejprve Žida a také Řeka. Rovněž řekl, že Boží hněv se zjevil z nebe proti veškeré bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačili pravdu, že poznání Boha jim bylo jasné, protože jim je Bůh ukázal, a že od stvoření světa byla jeho neviditelná podstata, jeho věčná moc a božství zřejmá jeho kritikům, takže neměli žádnou omluvu. Pavel napsal: „Vydávali se za moudré, ale stali se blázny a vyměnili slávu nesmrtelného Boha za obrazy připomínající smrtelné lidi, ptáky, zvířata nebo plazy.“ Proto, tvrdil Pavel, je Bůh vydal v touhách jejich srdcí nečistotě, aby mezi sebou zneuctívali svá těla, protože vyměnili pravdu o Bohu za lež a uctívali a sloužili stvoření místo Stvořiteli. Z tohoto důvodu je Bůh vydal hanebným vášním; jejich ženy vyměnily přirozené vztahy za nepřirozené a muži rovněž opustili přirozené vztahy se ženami a byli pohlceni vášní k sobě navzájem, muži páchali hanebné činy s muži a sami na sobě nesli zasloužený trest za svou chybu. A protože neuznali za vhodné uznat Boha, Bůh je vydal hanebné mysli a nevhodnému chování. Byli naplněni všemi druhy zla, zloby, chamtivosti, zloby, závisti, vražd, svárů, podvodu, zlomyslnosti, pomluv, nenávisti, drzosti, pyšnosti, chvástavosti, zla, neposlušnosti, pošetilosti, nevěry, bezcitnosti a bezohlednosti. 

Kapitola 2

Pavel zopakoval, že křesťané v Římě nemají žádnou omluvu, když soudí druhé, protože tím, že soudí druhé, odsuzují sami sebe, protože dělají totéž. Pavel tvrdil, že Bůh odplatí každému člověku podle jeho skutků: těm, kteří trpělivostí v dobrém konání hledali slávu, čest a nesmrtelnost, dá věčný život; ale těm, kteří byli rozhádaní a neposlouchali pravdu, ale poslouchali zlo, bude hněv a zuřivost. Pavel zdůraznil, že Bůh nečiní rozdíly. Všichni, kdo zhřešili bez zákona, zahynou bez zákona, a všichni, kdo zhřešili pod zákonem, budou souzeni podle zákona. Pavel řekl, že před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší, ale ti, kdo zákon plní. Když pohané, kteří neměli zákon, činili z přirozenosti to, co zákon vyžadoval, byli sami sobě zákonem, i když zákon neměli. Pavel pak napsal, že pokud se někdo nazýval Židem a spoléhal se na zákon a chlubil se svým vztahem k Bohu a znal, co je špatné, a schvaloval to, co je vynikající, protože byl poučen v zákoně, a pokud byl průvodcem slepých, světlem ve tmě, opravitelem pošetilých, učitelem dětí a činil zákon ztělesněním poznání a pravdy, musel učit sám sebe, tak jako učil ostatní. Zeptal se: „Když kážete proti krádeži, kradete? Vy, kteří říkáte, že se nesmí cizoložit, cizoložíte? Vy, kteří nenávidíte modly, okrádáte chrámy? Vy, kteří se chlubíte zákonem, zneuctíváte Boha porušováním zákona? Neboť jak je psáno: ‚Jméno Boží je kvůli vám rouháno mezi pohany.‘“ Pavel řekl, že obřízka má skutečně hodnotu, pokud člověk dodržuje zákon, ale pokud zákon porušuje, stává se obřízka neobřízkou. Pokud člověk, který nebyl obřezán, dodržoval přikázání zákona, byla jeho neobřízka považována za obřízku. Tehdy ti, kteří byli fyzicky neobřezaní, ale dodržovali zákon, odsoudili toho, kdo měl psaný zákon a obřízku, ale porušoval zákon, protože skutečný Žid nebyl člověk vnější, ani skutečná obřízka nebyla něco vnějšího a fyzického. Žid byl podle Pavla člověk vnitřní a skutečná obřízka byla záležitostí srdce, duchovní, a ne doslovná; jeho chvála nepocházela od lidí, ale od Boha.

Kapitola 3

Pavel řekl, že Židé měli výhody a obřízka měla v každém ohledu velkou hodnotu, protože Židům byla svěřena Boží slova, a že jejich nevěrnost nezrušila Boží věrnost, protože Bůh by byl pravdivý, i kdyby všichni lidé byli falešní. Ale pokud lidská zlovolnost sloužila k prokázání Boží spravedlnosti, Pavel argumentoval, že lidé nemohou tvrdit, že Bůh je nespravedlivý, když na ně uvalil hněv, protože musel soudit svět. Pavel pak dospěl k závěru, že Židé nejsou na tom lépe než ostatní, protože jak Židé, tak Řekové jsou pod mocí hříchu. Pavel napsal, že protože všichni zhřešili a nedosahují Boží slávy, jsou ospravedlněni jeho milostí jako darem, skrze vykoupení, které bylo v Ježíši, kterého Bůh předložil jako smírnou oběť svou krví, aby byl přijat vírou a ukázal Boží spravedlnost.

Pavel argumentoval, že lidská chlouba byla tedy vyloučena na základě principu víry, nikoli skutků, protože člověk byl ospravedlněn vírou bez skutků zákona. Pavel pak napsal, že Bůh je Bohem jak Židů, tak pohanů, a že ospravedlní jak obřezané, tak neobřezané na základě jejich víry; také řekl, že křesťané dodržují zákon svou vírou.

Kapitola 4

Pavel pak napsal, jak byl Abraham ospravedlněn skutky, aby se mohl chlubit, ale ne před Bohem, protože věřil Bohu a viděl jeho spravedlnost. Tomu, kdo pracoval, nebyla jeho mzda počítána jako dar, ale jako jeho nárok; tomu, kdo nepracoval, ale důvěřoval Bohu a ospravedlnil bezbožné, byla jeho víra počítána jako spravedlnost. Víra byla Abrahamovi započítána jako spravedlnost předtím, než byl obřezán, přičemž obřízka sloužila jako znamení nebo pečeť spravedlnosti, kterou měl vírou, když byl ještě neobřezaný.

Slib daný Abrahamovi a jeho potomkům, že zdědí svět, nepřišel skrze zákon, ale skrze spravedlnost víry. Kdyby měli být dědici stoupenci zákona, víra by byla neplatná a slib by byl neúčinný, protože zákon přinesl hněv, ale kde nebyl zákon, tam nebylo ani přestoupení. Proto záleželo na víře, aby slib spočíval na milosti a byl zaručen nejen Abrahamovým potomkům, ale i těm, kteří sdíleli Abrahamovu víru.

Kapitola 5

Jelikož byli lidé ospravedlněni vírou, měli pokoj s Bohem skrze Ježíše, skrze něhož lidstvo získalo přístup k Boží milosti a radovalo se z naděje, že bude mít podíl na Boží slávě. Radovali se také ze svých utrpení, protože věděli, že utrpení přináší vytrvalost, která přináší charakter, který přináší naději, a která nezklamala lidstvo, protože Boží láska byla vylita do srdcí lidstva skrze Ducha Svatého, který byl lidem dán. Zatímco lidstvo bylo ještě bezmocné, Ježíš zemřel v pravý čas za bezbožné. Protože hřích přišel skrze jednoho člověka a smrt skrze hřích, smrt se rozšířila na všechny lidi, protože všichni lidé zhřešili. Hřích však nebyl započítán, když nebyl zákon, ale smrt vládla od Adama až po Mojžíše, a to i nad těmi, jejichž hříchy nebyly jako přestoupení Adama. Ale dar milosti nebyl jako přestoupení, neboť jestliže mnoho lidí zemřelo kvůli přestoupení jednoho člověka, mnohem více se milost Boží a dar milosti v milosti toho jednoho člověka, Ježíše, hojně rozprostřely na mnoho lidí. A dar nebyl jako následek hříchu toho jednoho člověka, neboť soud následující po jednom přestoupení přinesl odsouzení, ale dar následující po mnoha přestoupeních přinesl ospravedlnění. Jestliže kvůli přestoupení jednoho člověka vládla smrt skrze toho jednoho člověka, mnohem více ti, kteří přijali hojnost milosti a dar spravedlnosti, vládli v životě skrze Ježíše. Jako přestoupení jednoho člověka vedlo k odsouzení všech lidí, tak skutek spravedlnosti jednoho člověka vedl k osvobození a životu všech lidí. Zákon přišel, aby přestoupení rozmnožil, ale kde se rozmnožil hřích, tam se ještě více rozmnožila milost, aby, jako hřích kraloval ve smrti, tak i milost kralovala skrze spravedlnost k věčnému životu skrze Ježíše.

Kapitola 6

Pavel namítal proti myšlence, že lidé mají pokračovat v hříchu, aby milost mohla přebývat, a ptal se, jak mohou lidé, kteří zemřeli hříchu, v něm stále žít. Všichni pokřtění křesťané byli také pokřtěni do Ježíšovy smrti, byli tedy s ním pohřbeni křtem do smrti, aby tak, jako byl Ježíš vzkříšen z mrtvých Boží slávou, i lidstvo mohlo kráčet v novosti života. Kdyby bylo lidstvo sjednoceno s Ježíšem v smrti podobné jeho smrti, bylo by sjednoceno s ním i ve vzkříšení podobném jeho vzkříšení. Staré já lidstva bylo ukřižováno s ním, aby bylo zničeno hříšné tělo a lidstvo již nebylo otrokem hříchu. Kromě toho, pokud lidé zemřeli s Kristem, věřili, že s ním také budou žít, a museli se považovat za mrtvé pro hřích a živé pro Boha v Ježíši. Pavel pak Římanům nabádal, aby nedovolili hříchu vládnout v jejich smrtelných tělech a aby je přiměli poslouchat své vášně, a aby nepodléhali hříchu jako nástroje zla. Místo toho by se měli podřídit Bohu jako lidé, kteří byli přivedeni ze smrti k životu, a jednat jako nástroje spravedlnosti. Poté je ujistil, že mzdou hříchu je smrt, ale darem Božím je věčný život v Ježíši.

Kapitola 7

Pavel pak řekl, že zákon zavazuje člověka pouze během jeho života a že vdaná žena je zákonem vázána ke svému muži, dokud žije, a že pokud její muž zemře, bude z tohoto zákona propuštěna. V souladu s tím by byla nazývána cizoložnicí, pokud by žila s jiným mužem, zatímco její muž byl naživu. Pokud její muž zemřel a ona se znovu vdala, nebyla cizoložnicí.

Stejně tak římská církev zemřela pro zákon skrze tělo Kristovo, aby mohla patřit jinému zákonu, zákonu Božímu. Pavel napsal: „Když jsme žili v těle, naše hříšné vášně, vzbuzené zákonem, působily v našich údech, aby přinesly ovoce smrti. Nyní jsme však osvobozeni od zákona, mrtví pro to, co nás drželo v zajetí, abychom nesloužili podle starého písemného zákona, ale v novém životě Ducha.“ Poté řekl, že kdyby nebylo zákona, nepoznal by hřích ani význam Desatera přikázání, když se v něm říká: „Nezabiješ.“ Řekl, že kdysi žil bez zákona, ale když přišlo přikázání, hřích ožil a on zemřel; právě přikázání, které slibovalo život, se pro něj ukázalo být smrtí. Řekl, že zákon je svatý a přikázání je svaté, spravedlivé a dobré. Pavel pak vyvrátil otázku: „Přineslo mi tedy to, co je dobré, smrt?“ Poté poděkoval Bohu za to, že ho skrze Ježíše vysvobodil z jeho těla smrti, a přísahal, že musí sloužit Božímu zákonu svou myslí a sloužit zákonu hříchu svým tělem.

Kapitola 8

Pavel napsal, že nyní již není žádné odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši, protože ti, kteří mají ducha života v Ježíši, ho osvobodili od zákona hříchu a smrti. Napsal o životě v duchu a řekl, že pokud někdo není v těle, je v Duchu, pokud v něm skutečně přebývá Duch Boží. Poté řekl, že členové římské církve nejsou dlužníky tělu, aby žili podle těla. Také řekl, že utrpení současnosti se nedá srovnat se slávou, která jim má být zjevena, protože stvoření netrpělivě čeká na zjevení synů Božích. Řekl, že Duch také pomáhá lidem v jejich slabosti, protože Duch se za lidi přimlouvá, aby je naučil, jak se mají modlit. Nakonec dospěl k závěru, že nic nemůže oddělit lidstvo od lásky Boží v Ježíši.

Kapitola 9

Pavel řekl, že mluví pravdu v Kristu a že nelže, a že jeho svědomí mu dosvědčuje v Duchu Svatém, že má ve svém srdci veliký zármutek a neustálou úzkost. Řekl také, že Boží slovo neselhalo, neboť ne všichni, kdo pocházeli z Izraele, patřili k Izraeli, a ne všichni byli dětmi Abrahama, protože byli jeho potomky. Řekl, že na straně Boha není žádná nespravedlnost, protože on má milosrdenství s kým chce mít milosrdenství a soucit s kým chce mít soucit. Řekl také, že pohané, kteří neusilovali o spravedlnost, ji dosáhli skrze víru, ale Izraelité neuspěli v plnění zákona, protože neusilovali o něj skrze víru, ale skrze skutky, a tak klopýtali o kámen úrazu.

Kapitola 10

Pavel pak napsal, že touhou jeho srdce a modlitbou k Bohu je, aby Izraelité byli spaseni, a požádal římskou církev, aby vyznala svými ústy, že Ježíš je Pán, aby uvěřila ve svém srdci, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a aby byla spasena, řka, že člověk věří svým srdcem a je tak ospravedlněn. Také uvedl, že není žádný rozdíl mezi Židem a Řekem a že tentýž Pán je Pánem všech a obdarovává svými bohatstvími všechny, kdo ho vzývají.

Kapitola 11

Pavel se pak rétoricky zeptal, zda Bůh zavrhl svůj lid, ale odpověděl: „V žádném případě!“ Řekl, že on sám je Izraelita a člen kmene Benjamínova a že Bůh nezavrhl lid, který předem znal. Řekl také, že Izraelité nezakopli tak, aby upadli, ale že skrze jejich přestoupení přišlo spasení k pohanům, aby Izrael žárlil a byl povzbuzen k tomu, aby byl zahrnut. Kázal Boží univerzální spásu a řekl, že od Boha, skrze něj a k němu jsou všechny věci.

Kapitola 12

Pavel apeloval na bratry v Římě, aby z milosrdenství Božího předložili svá těla jako živou oběť, svatou a Bohu příjemnou, což bylo jejich duchovní uctívání. Kázal, že věřící jsou jedno tělo v Kristu, a žádal je, aby jejich láska byla upřímná, aby nenáviděli zlo, drželi se dobra, milovali se bratrskou láskou, předháněli se v prokazování úcty, nikdy neochabovali v horlivosti, byli plni Ducha, sloužili Pánu, radovali se ze své naděje, byli trpěliví v soužení, vytrvalí v modlitbě, přispívali na potřeby svatých, praktikovali pohostinnost, žehnali těm, kteří je pronásledovali, aby se radovali s těmi, kdo se radují, plakali s těmi, kdo pláčou, žili v harmonii jeden s druhým, nebyli pyšní, ale stýkali se s pokornými, nebyli nikdy domýšliví, nikomu neodpláceli zlem za zlo, dbali na to, co je ušlechtilé v očích všech, žili v míru se všemi, nikdy se nemstili, ale nechávali to na Boží hněv, a překonávali zlo dobrem.

Kapitola 13

Řekl každému člověku, aby se podřídil vládním autoritám, protože neexistuje žádná autorita kromě té, která pochází od Boha, a ty, které existují, byly ustanoveny Bohem. Proto ten, kdo se vzepřel autoritám, vzepřel se tomu, co Bůh ustanovil, a ti, kteří se vzepřeli, budou souzeni. Vládci nejsou postrachem pro dobré chování, ale pro špatné. Řekl bratrům v Římě, aby platili daně, protože úřady jsou Božími služebníky, kteří se o tuto věc starají; a aby platili daně těm, kterým daně náležejí, příjmy těm, kterým příjmy náleží, úctu těm, kterým úcta náleží, a čest těm, kterým čest náleží. Řekl také, aby nikomu nic nedlužili, kromě vzájemné lásky, protože ten, kdo miloval svého bližního, splnil zákon. Pavel varoval, že spasení je nyní lidstvu blíž než v době, kdy uvěřili, a že den se blíží, a žádal je, aby se chovali podle Boží vůle.

Kapitola 14

Pokud jde o člověka, který byl slabý ve víře, Pavel požádal církev, aby ho přijala, ale ne aby se hádala o názorech. Také se zeptal, proč člověk soudí svého bratra nebo proč ho pohrdá, protože všichni budou stát před Božím soudem. Řekl bratrům, aby se už nikdy navzájem nesoudili, ale raději se rozhodli, že nikdy nebudou klást překážky nebo překážky do cesty bratrovi. 

Kapitola 15

Ti, kdo byli silní, měli snášet slabosti slabých a neměli se snažit potěšit sami sebe; řekl, aby každý z nich potěšil svého bližního pro jeho dobro a povzbudil ho. Řekl církvi, aby se navzájem přijímala, protože Kristus je přijal pro slávu Boží. Potom řekl, že Bůh mu dal milost, aby byl služebníkem Ježíše pro pohany v kněžské službě Božího evangelia, aby oběť pohanů byla přijatelná a posvěcena Duchem Svatým. Pavel pak vyjádřil naději, že se bude moci setkat s Římany při své cestě do Španělska, aby ho Římané doprovodili na jeho cestě, a že se bude moci s radostí vrátit k Římanům a osvěžit se v jejich společnosti.

Kapitola 16

Pavel pak Římanům doporučil jejich sestru Fébii z Kenchre, řka, že byla pomocnicí mnohých i jeho samotného. Potom Římanům řekl, aby pozdravili jeho spolupracovníky Prisku a Akvilu, Epaeneta, Marii, Andronika, Junia, Ampliatuse, Urbana, Stachyse, Apella, Aristobula, Herodiona, rodinu Narcise, Tryfaenu, Tryfózu, Persis, Rufa, Asynkrita, Flegona, Herma, Patrobase, Herma, Filologa, Julii, Nerea a jeho sestru, Olympu a všechny svaté, kteří byli s nimi. Řekl jim, aby se navzájem pozdravili svatým polibkem a že je pozdravují všechny církve Kristovy. Potom vyzval své bratry, aby si všímali těch, kteří způsobují neshody a potíže v rozporu s učením, které jim bylo předáno, a aby se jim vyhýbali, protože neslouží Ježíši, ale svým vlastním žádostem. Předal Římanům pozdravy od Timotea, Jasona, Lucia a Sosipatera, a Tertius z Ikonia, autor dopisu, pozdravil Římany, stejně jako Gaius, jeho hostitel; Erastus, městský pokladník; a bratr Quartus. Poté dopis uzavřel slovy: „Tomu, který je schopen vás posílit podle mého evangelia a kázání Ježíše Krista, podle zjevení tajemství, které bylo po dlouhá staletí skryto, ale nyní je odhaleno a skrze prorocká písma je známo všem národům, podle příkazu věčného Boha, aby přivedl k poslušnosti víry – jedinému moudrému Bohu buď sláva na věky skrze Ježíše Krista! Amen.“

Další informace: 109. volžský pěší pluk, 130. (1. lotharingská) pěchota.