Ayyubids

Ajjúbovský sultanát Ajjúbovský sultanát byl vládnoucí dynastií nad Egyptem od roku 1170 až do svého pádu v roce 1250. Na vrcholu své moci v roce 1189 ovládal rozsáhlá území v severní Africe i na Blízkém východě. V čele dynastie stál charismatický kurdský válečník Saladin, který ji založil poté, co během služby u Núr ad-Dína z Aleppa dobyl egyptský fátimovský chalífát. Později se proti Núr ad-Dínovi vzbouřil a učinil z Egypta svou vlastní mocenskou základnu. Během dvou desetiletí po uchopení moci Saladin dobyl Jeruzalém i území dynastie Zengíovců v Outremeru, čímž vytvořil transkontinentální impérium. Jeho postup byl zastaven až třetí křížovou výpravou (1189–1193). Později, v roce 1228, postoupili Ajjúbovci Jeruzalém křižákům bez většího boje. Roku 1250 se však chopili moci mamlúčtí otročtí vojáci pod vedením Ajbaka poté, co odrazili křižáckou invazi u Damietty, a ajjúbovský sultanát zanikl. Menší ajjúbovské državy přežívaly pod nadvládou mamlúckých dynastií – v syrské Hamě vládli až do roku 1341 a v tureckém Hasankeyfu až do počátku 16. století. Historie Raná historie Sultanát založil Nadžm ad-Dín (Ajjúb), mamlúcký voják ve službách syrských Zengíovců. Nadžm v roce 1170 vtrhl do šíitského fátimovského chalífátu v Egyptě a svrhl posledního chalífu (ačkoliv Al-Fajíd v Aile vzdoroval až do roku 1184). Tato dynastie udržovala blízké vztahy se Zengíovci a Turky a byla nepřítelem jeruzalémského krále Amauryho I., který se pokusil svrhnout vládu Šírkúha, Nadžmova bratra. Nadžm se soustředil na upevnění moci v severním a středním Egyptě; dynastie nese jméno "Ajjúbovci" právě po něm. Expanze V roce 1173 se po Nadžmově smrti při nehodě na koni stal sultánem jeho syn Saláh ad-Dín. "Saladin", jak byl znám v Evropě, rozšiřoval říši až do své smrti v roce 1193. Podařilo se mu zlikvidovat poslední zbytky fátimovského vlivu a stal se pánem celého Egypta. Saladin vedl tažení proti Zengíovcům i křižákům, dobyl Damašek, Aleppo a další muslimská města. V roce 1180 obsadil Askalon, následoval Arsuf a v roce 1189 triumfálně dobyl Jeruzalém. Ovládl většinu Jeruzalémského království, což vyvolalo vyhlášení třetí křížové výpravy. V roce 1190 se při přechodu řeky Saleph utopil císař Fridrich Barbarossa a jeho vojsko se rozpadlo. Saladin pak bojoval proti anglickému králi Richardu Lví srdce a francouzskému králi Filipu Augustovi. Po bitvě u Arsufu a dlouhých bojích byl v roce 1193 v Ramle uzavřen mír: křižáci si ponechali pobřežní pás a Saladin si udržel kontrolu nad Jeruzalémem. Nástupnické války a pád Po Saladinově smrti následovaly v letech 1193–1200 spory o trůn. Diplomacii řídil jeho bratr Al-Ádil, zatímco synové Al-Afdal, Al-Azíz a Az-Záhir bojovali o moc. Válku vyhrál Al-Azíz, který vládl až do roku 1198. Tyto rozbroje sice neměly okamžitý dopad na existenci říše, ale odhalily první trhliny v její stabilitě. Ajjúbovci později odrazili pátou křížovou výpravu, kdy Al-Kámil porazil vojska Ondřeje II. Uherského. Roku 1228 vyjednal Al-Kámil mírové předání Jeruzaléma císaři Fridrichu II., ale po sultánově smrti město Ajjúbovci okamžitě získali zpět. Definitivní zkáza přišla roku 1250. Francouzský král Ludvík IX. zaútočil na Egypt u Damietty, ale v bitvě u Al-Mansúry neuspěl. Během chaosu se však vzbouřili mamlúci pod vedením Bajbarse, svrhli Ajjúbovce a sultánem se stal Ajbak. Poslední tečkou byla vražda sultána Kutuzu v roce 1260, po níž Bajbars zcela ovládl Egypt i Blízký východ. Kulturní a intelektuální odkaz Vláda Ajjúbovců nebyla definována pouze válkami, ale také hlubokým náboženským a kulturním obratem. Saladin a jeho nástupci byli horlivými zastánci sunnitského islámu a cíleně potlačovali šíitské tradice předchozích Fátimovců. K dosažení tohoto cíle zakládali po celé říši četné madrasy (náboženské školy), které se staly centry vzdělanosti. Egypt a Sýrie se díky tomu proměnily v intelektuální srdce islámského světa, kam se uchylovali učenci prchající před mongolskými nájezdy z východu. Architektura Ajjúbovců se vyznačovala vojenskou strohostí i elegancí. Dodnes ji můžeme obdivovat na monumentální Káhirské citadele nebo na opevnění Aleppa. Kromě pevností však investovali i do veřejného blaha; v Damašku a Káhiře vyrostly nemocnice (tzv. maristany), které patřily k nejvyspělejším své doby. Ajjúbovci dokázali propojit potřeby válečného státu s podporou vědy, medicíny a teologie. Z hospodářského hlediska zažíval sultanát éru nebývalého rozkvětu díky kontrole klíčových obchodních cest mezi Indií a Středomořím. Ajjúbovci, i přes neustálé konflikty s křižáky, udržovali čilé obchodní styky s italskými městskými státy, jako byly Benátky a Pizzy. Do Evropy tak přes ajjúbovské přístavy proudilo koření, hedvábí a drahé kovy, což přispívalo k bohatství říše a umožňovalo financování nákladných obranných armád. Právě závislost na elitních vojenských jednotkách se však stala dynastii osudnou. Ajjúbovci dovedli systém mamlúků – otroků vycvičených k boji – k dokonalosti, čímž vytvořili jednu z nejefektivnějších armád středověku. Tato vojenská kasta si však postupem času uvědomila, že bez jejich mečů je vládnoucí rodina bezmocná. Když se křižácký tlak v 13. století spojil s vnitřní nestabilitou, mamlúci jednoduše převzali otěže moci, čímž uzavřeli jednu z nejvýznamnějších kapitol blízkovýchodních dějin. Galerie Rozloha sultanátu v roce 1193 Saracénské jednotky Pochodující ajjúbovská vojska, 1187 Ajjúbovští kopiníci, 1187 Ajjúbovský voják

Další informace: 101. newyorský pěší pluk, 121. (3. württemberský) (starowürttemberský) pěší.