Karel Albert Sardinský

Karel Albert Sardinský (2. října 1798 – 28. července 1849) byl sardinsko-piemontským králem od 27. dubna 1831 do 23. března 1849, kdy nastoupil na trůn po Karlu Felixovi Sardinském a předcházel Viktora Emanuela II. Italského. Karel Albert schválil první italskou ústavu, je autorem Statuto Albertino a zahájil italské války za nezávislost, i když byl vojensky poražen a donucen abdikovat.

Životopis

Sardinský šlechtic

Karel Albert se narodil 2. října 1798 v Turíně v Piemontu v Itálii jako syn Karla Emanuela, prince z Carignana, a Marie Kristiny Saské. Byl vzdáleným příbuzným Karla Felixe Sardinského, což z něj činilo dědice trůnu. Karel Albert získal vzdělání v liberální atmosféře Ženevy ve Švýcarsku a v roce 1814 se stal poručíkem dragounů v Grande Armee prvního francouzského císařství. Začal projevovat liberální sympatie, ale získal si přízeň konzervativního rakouského císařství, když sloužil ve francouzské armádě vyslané k invazi do Španělska v rámci invaze „Sto tisíc synů svatého Ludvíka“ v roce 1823.

Král Sardinie

V roce 1831 nastoupil po Karlu Felixovi Sardinském jako král Sardinsko-Piemontu a byl známý svými vlasteneckými názory. V roce 1833 potlačil spiknutí republikána Giuseppe Mazziniho, ale v 30. letech 19. století zavedl několik reforem; zrušil domácí cla a obchodní bariéry, podporoval umění a vědu a vyhlásil Statuto Albertino, ústavu Itálie platnou až do roku 1948. V roce 1848 souhlasil se zavedením konstituční monarchie a téhož roku vyhlásil válku Rakouskému císařství s cílem osvobodit Lombardii od rakouské nadvlády. Neměl však podporu papeže ani dalších italských panovníků, což vedlo k italské porážce u Custozy 24. července 1848. Po drtivé porážce v bitvě u Novary 22. března 1849 byl Karel Albert nucen podepsat v srpnu 1849 příměří s Rakouskem a rozhodl se abdikovat ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. Italského, než odešel do Portugalska. Karel Albert zemřel v Portu 28. července 1849 ve věku 50 let.

Další informace: 119. newyorský pěší pluk, 133. pěší.