Congress Of Vienna

Vídeňský kongres: Architekti nové Evropy Vídeňský kongres byl monumentální diplomatickou konferencí evropských států, která se konala od září 1814 do června 1815 v rakouské Vídni. Jeho hlavním posláním bylo vypracování dlouhodobého mírového plánu a vyřešení palčivých otázek, které vyvstaly po bouřlivém období napoleonských válek. Celý kongres inicioval rakouský státník Klemens von Metternich. Očekávalo se, že hlavní slovo při rozhodování o osudu menších evropských národů budou mít "Velké mocnosti": Spojené království, Rakouské císařství, Prusko a Ruské impérium. Záměry mocností Diplomaté se shodli na klíčovém principu: bylo nutné zajistit, aby Francie již nikdy nemohla rozpoutat agresivní válku, aniž by však došlo k přehnanému trestání francouzského lidu. Usilovali o obnovení rovnováhy sil, která by zahrnovala i Francii, a o kompenzaci ztrát všem zasaženým státům. Kongres se snažil vrátit co nejvíce hranic a panovníků do jejich původního stavu. Vítězní spojenci přitom očekávali odměnu za své válečné úsilí, zatímco bývalí spojenci Napoleona měli být potrestáni. Hlavními vyjednavači byli konzervativní rakouský ministr zahraničí Metternich, britský lord Castlereagh, ruský car Alexandr I., pruský kancléř Karl von Hardenberg a francouzský diplomat Charles de Talleyrand. Kongres rozhodl o restauraci legitimních Bourbonů na trůny ve Francii, Království obojí Sicílie a ve Španělsku. Obnoveny byly i knížecí vlády v italských státech (Sardinie-Piemont, Toskánsko, Modena a Papežský stát). V Německu neexistovala touha obnovit Svatou říši římskou s jejími 300 státečky; místo toho vznikl Německý spolek tvořený 39 státy. Územní vyrovnání a diplomatické krize Mezi klíčovými členy kongresu nedocházelo vždy ke shodě, což občas vedlo k vážným krizím. Car Alexandr I. požadoval pro Rusko celé Polsko, zatímco Prusko bylo ochotno Polsko Rusku přenechat výměnou za Sasko. Rakousko se však zdráhalo postoupit území sílícímu Rusku a zároveň posílit Prusko, neboť oba národy vnímalo jako hrozbu. Británie věřila, že východní Evropa ovládaná Ruskem by byla stejnou hrozbou pro rovnováhu sil jako západní Evropa ovládaná Francií. Talleyrand obratně manévroval mezi frakcemi a podporoval Rakousko a Británii. Nakonec Rusko i Prusko ustoupily. Rusko získalo menší část Polska (tzv. Kongresovku) a ponechalo si Finsko. Prusko získalo dvě pětiny Saska, Švédské Pomořansko a území v Porýní, čímž se jeho moc přesunula až k francouzským hranicím jako pojistka proti budoucí agresi. Nizozemsko pohltilo bývalé Rakouské Nizozemí (Belgii). Rakousko náhradou za Belgii získalo Lombardii a Benátsko v severní Itálii. Británie si zajistila strategické námořní body: Kapskou kolonii, Cejlon, Trinidad a Tobago, Helgoland a Maltu. Dopad a dědictví Vídeňský kongres nastolil v Evropě nový řád ovládaný velmocemi. Systém nazývaný Evropský koncert udržoval konzervativní stabilitu. Rusko, Prusko a Rakousko vytvořily Svatou alianci, ke které se Británie připojila v rámci Čtyřspolku. Rozhodnutí kongresu však také nevědomky připravila půdu pro "věk liberalismu" – období politických reforem a národních hnutí, která měla svět navždy změnit. Společenský život a "tančící kongres" Vídeňský kongres nebyl jen o strohých diplomatických jednáních v uzavřených sálech; byl to také nekončící sled plesů, banketů a společenských událostí. Známý výrok knížete de Ligne, že "kongres netančí, on kráčí" (le congrès danse, mais il ne marche pas), narážel na to, že se oficiální plénum nikdy nesešlo jako celek. Většina zásadních rozhodnutí padla u večeří, při lovu nebo v salonech. Tato neformální atmosféra umožnila aristokratické elitě Evropy navázat osobní vazby, které pomáhaly tlumit mezinárodní napětí po několik dalších desetiletí. Vzestup nacionalismu jako vedlejší produkt Ačkoliv se diplomaté snažili o návrat k "legitimismu" a starým pořádkům, zcela ignorovali rodící se národní cítění. Přerozdělení území bez ohledu na etnické a jazykové hranice – jako v případě Polska, Itálie nebo spojení Belgie s Nizozemskem – zaselo semínka budoucích revolucí. Touha po sebeurčení, kterou v Evropě rozdmýchala Velká francouzská revoluce a Napoleonova tažení, se stala opozicí k "metternichovskému systému" a vyvrcholila v revolučním roce 1848. Inovace v mezinárodním právu Kromě překreslování map přinesl Vídeňský kongres i důležité normy pro fungování mezinárodních vztahů. Poprvé byla stanovena jednotná pravidla diplomatického protokolu a hierarchie vyslanců, která v základech platí dodnes. Velmi významným, byť v té době spíše symbolickým krokem, bylo přijetí deklarace o zákazu obchodu s otroky. Velká Británie na tento bod silně tlačila, čímž se boj proti otroctví stal poprvé tématem globální diplomacie. Století míru (1815–1914) Navzdory mnoha kritikám za potlačování svobody a ignorování práv národů, se vídeňskému systému podařilo něco nevídaného: zabránil vzniku celoevropského válečného konfliktu na téměř sto let. Lokální války sice probíhaly (např. Krymská nebo Prusko-francouzská), ale mechanismy rovnováhy sil nastavené ve Vídni zabránily tomu, aby se kontinent propadl do chaosu srovnatelného s napoleonskými válkami až do vypuknutí první světové války v roce 1914.

Další informace: 123. illinoiský pěší pluk, 116. newyorský pěší pluk.