Ghazi Ud Din Khan Feroze Jung Iii

Ghází ad-Dín Chán Féróz Džang III. (Imád-ul-Mulk) Ghází ad-Dín Chán Féróz Džang III. (zemřel 1800), známý spíše pod titulem Imád-ul-Mulk, byl velkovezírem Mughalské říše v období, kdy se tento kdysi mocný stát nacházel pod nadvládou Maráthské konfederace. Životopis Féróz Džang byl synem Ghází ad-Dín Chána Féróz Džanga II. a vnukem Nizám-ul-Mulka, Ásaf Džáha I. Po smrti svého otce v roce 1752 byl jmenován hlavním intendantem (Mir Bakshi) mughalské armády navábem Safdar Džangem, přičemž přijal vznešené tituly Amír ul-Umara a Imád ul-Mulk. Jeho vzestup k moci byl provázen krutostí a politickými intrikami. Poté, co se císař Ahmad Šáh Bahádur pokusil zbavit Imáda vlivu a povolat zpět Safdar Džanga, Imád císaře svrhl, uvěznil a nechal oslepit. Na trůn následně dosadil dlouho vězněného šlechtice Mírzú Azíz ad-Dína Muhammada pod jménem "Álamgír II.". Jako loajální vazal Maráthů si Imád zajistil jejich vojenskou podporu proti Džátům ze státu Bharatpur a stal se faktickým vládcem říše. V roce 1757 však do Indie vpadl afghánský vládce Ahmad Šáh Durrání, dobyl Dillí a vnutil Mughalům spojenectví. Imád reagoval tím, že znovu přivolal Maráthy, aby z Dillí vyhnali Rohilly (afghánské osadníky). Během následné bitvy o Dillí sice Maráthové uspěli, ale islámští učenci prohlásili Imáda za "odpadlíka", protože proti svým muslimským souvěrcům povolal hinduistické vojsko. V roce 1759, v obavě ze spiknutí císaře a Afghánců, nechal Imád Álamgíra II. zavraždit a na trůn dosadil loutkového panovníka Šáha Džahána III. Po dalším afghánském vpádu byl však nucen z Dillí uprchnout. Svá poslední léta strávil jako vládce malého státu Báoní, věnoval se poezii a v roce 1800 zemřel v Chajrpúru. Politické dědictví a "Stvořitel králů" Imád-ul-Mulk je v indických dějinách zapsán jako jedna z nejkontroverznějších postav 18. století. Podobně jako před ním bratři Sajjidovci, i on se stal "stvořitelem králů", který manipuloval s mughalskou dynastií jako s figurkami na šachovnici. Jeho ochota svrhnout, oslepit či zavraždit legitimní císaře definitivně podkopala posvátnou autoritu mughalského trůnu. Tím, že upřednostňoval vlastní mocenské ambice před stabilitou říše, nechtěně připravil půdu pro koloniální expanzi Britské východoindické společnosti, která využila vzniklého mocenského vakua v severní Indii. Kulturní mecenáš a básník Navzdory své pověsti bezohledného politika byl Imád-ul-Mulk mužem vysoké kultury a vzdělání, což bylo pro tehdejší elity typické. Byl uznávaným učencem v oblasti islámské jurisprudence a plodným básníkem, který tvořil v perštině a urdštině. Jeho literární pseudonym (tachalus) byl "Nizám". Během svého exilu a pozdějšího působení v Báoní se obklopoval učenci a literáty, čímž udržoval tradici mughalského dvořanství i v době, kdy politická moc říše již prakticky neexistovala. Vztah s Maráthy a náboženský pragmatismus Jeho spojenectví s Maráthskou konfederací bylo mistrovským, byť riskantním kusem diplomacie. Imád pochopil, že mughalská armáda již není schopna bránit centrum říše, a proto vsadil na maráthskou vojenskou sílu. Tento krok však vyvolal hluboké rozhořčení mezi muslimskou šlechtou a duchovenstvem. Obvinění z odpadlictví ilustruje tehdejší pnutí mezi náboženskou identitou a politickým pragmatismem. Imádova politika fakticky proměnila Dillí v maráthský protektorát, což vyvrcholilo osudovou třetí bitvou u Pánípatu, která změnila tok indických dějin. Úpadek rodu a závěr života Závěrečná kapitola Imádova života v malém knížectví Báoní (jediný stát v Bundélkhandu ovládaný muslimskou dynastií) ostře kontrastovala s jeho dřívější slávou, kdy ovládal srdce Indie. Jeho cesta na hadždž (pouť do Mekky) v pozdním věku bývá historiky interpretována jako pokus o pokání za bouřlivý život plný násilí a zrad. Zemřel v izolaci, zatímco se Indie začala transformovat pod vlivem evropských mocností, čímž symbolicky skončila éra velkých mughalských vezírů, kteří kdysi otřásali celým subkontinentem.

Další informace: 11. tanková armáda SS, 106. pěší pluk Ufa.