Grand Principality Of Transylvania

Velkoknížectví sedmihradské: Klenot v habsburské koruně Velkoknížectví sedmihradské představovalo svébytný státní útvar pod uherskou korunou, který v letech 1711 až 1867 ovládal historické území Sedmihradska. Během své existence se v roli metropolí střídala města Sibiu (Hermannstadt) a Kluž (Klausenburg). Rakušané dobyli tuto zemi během velké turecké války a roku 1699 ji definitivně začlenili mezi korunní země habsburské monarchie. Zlom nastal v roce 1711, kdy Habsburkové nahradili domácí knížata císařskými místodržiteli, a v roce 1765 povýšila Marie Terezie toto území na Velkoknížectví sedmihradské. Demografická mozaika země byla fascinující. Od 30. do 50. let 18. století osídlovali jižní části regionu vyhoštění němečtí protestanti a rakouští kryptoprotestanti, kteří doplnili již dříve usazenou populaci sedmihradských Sasů. Přesto však většinu obyvatelstva nadále tvořili rumunští rolníci. Během maďarské revoluce roku 1848 volali maďarští povstalci po opětovném sjednocení Sedmihradska s Uherskem, což narazilo na odpor jak rakouské vlády, tak valašských revolucionářů. Po krátkém období separace a reforem v 60. letech 19. století však císař nechal rozpustit sněm v Sibiu a v nově svolaném sněmu v Kluži převážily hlasy pro unii s Uherskem. Tato inkorporace byla definitivně zpečetěna 6. prosince 1868. Náboženská a kulturní mozaika Sedmihradsko bylo v rámci habsburské říše unikátní svou náboženskou pluralitou, která se formovala po staletí. Zatímco saská populace se držela luteránství a maďarská šlechta byla rozdělena mezi katolíky a kalvinisty, rumunské obyvatelstvo se hlásilo k pravoslaví nebo k řeckokatolické církvi. Tato diverzita vedla k vytvoření specifického systému „recepty“ (uznaných náboženství), což však často paradoxně prohlubovalo sociální propast mezi privilegovanými stavy a rumunskou většinou, která dlouho postrádala politické zastoupení. Hospodářský rozmach a hornictví Pod habsburskou správou zažilo knížectví výraznou modernizaci, zejména v oblasti těžby drahých kovů a soli. Rudné hory (Munții Apuseni) se staly centrem těžby zlata a stříbra, což do regionu přitáhlo odborníky z celého Rakouska. Rozvoj infrastruktury, budování poštovních cest a zakládání manufaktur proměnilo vzkvétající města jako Sibiu v důležitá obchodní centra propojující střední Evropu s Balkánem. Fenomén Vojenské hranice Specifickým rysem Sedmihradska byla existence tzv. Vojenské hranice, která sloužila jako nárazníkové pásmo proti Osmanské říši. Toto území podléhalo přímé vojenské správě z Vídně a tamní obyvatelé – hraničáři – požívali za svou vojenskou službu značných osobních svobod a daňových úlev. Zrušení sedmihradské části této hranice v roce 1853 znamenalo konec jedné éry, kdy ozbrojení rolníci tvořili páteř lokální obrany i identity. Odkaz sedmihradského osvícenství Období velkoknížectví nebylo jen érou politických bojů, ale i rozkvětu vzdělanosti. Působení osobností spojených se „Sedmihradskou školou“ (Școala Ardeleană) položilo základy moderního rumunského národního obrození. Skrze latinizaci a důraz na historické kořeny se intelektuálové snažili pozvednout rumunský lid, což v kombinaci s rakouským osvícenským absolutismem vytvořilo podhoubí pro budoucí vznik moderního rumunského státu, do něhož se Sedmihradsko nakonec po první světové válce včlenilo.

Další informace: 12. texaský pěší pluk, 102. pěší pluk (Royal Madras Fusiliers).