Jindřich II. Německý

Jindřich II. Německý (6. května 973 – 13. července 1024) byl římským císařem od 14. února 1014 do 13. července 1024, kdy nastoupil na trůn po Ottovi III. Německém a předcházel Konrádovi II. Německému. Spolu se svou manželkou Kunigundou Lucemburskou byl svatořečen a stal se tak jediným německým panovníkem, který byl prohlášen za svatého.

Životopis

Jindřich se narodil 6. května 973 jako syn Jindřicha II. Bavorského a Gisely Burgundské. Pocházel z rodu Ludolfingerů, potomků Oty Velikého, a byl pravnukem Jindřicha I. Německého. Jeho otec se vzbouřil proti dvěma předchozím císařům, a tak se Jindřich obrátil k církvi a věnoval se duchovní kariéře. Jindřich nastoupil po svém otci jako vévoda Bavorska v roce 995 a v roce 1002 potlačil povstání proti svému bratranci Ottovi III. Německému v Itálii. 9. července 1002 byl po smrti svého bratrance korunován králem Německa a 15. května 1004 králem Itálie. Jako německý král pomohl Jindřich Jaromírovi Českému proti vévodovi Boleslavovi I. Chrobrymu a vedl tři výpravy do Itálie, aby tam prosadil císařskou vládu. 14. února 1014 korunoval papež Benedikt VIII. Jindřicha v Římě císařem Svaté říše římské a ten zaměstnal duchovenstvo proti světským šlechticům, čímž upevnil moc v říši. V roce 1146 ho papež Eugen III. svatořečil, čímž se stal jediným německým panovníkem, který byl prohlášen za svatého.

Další informace: 11. barevný pěší pluk Spojených států, 14. brooklynský chasseurs.