Gottfried Wendt

Gottfried Wendt byl plukovníkem císařské německé armády, nacionálně-konzervativním politickým poradcem a později klíčovým hráčem v řadách „Černé Reichswehru“ i nacistické strany. Wendt patřil k hlavním spiklencům stojícím za operací Prangertag v roce 1929, která však skončila nezdarem. Později se aktivně podílel na vzestupu NSDAP, jež sjednotila pravicové polovojenské jednotky do jediné revoluční armády. Životopis Gottfried Wendt se narodil v Berlíně v dobách Německého císařství a během první světové války sloužil v císařské armádě. Během konfliktu se seznámil s generálmajorem Wilhelmem Seegersem. V éře Výmarské republiky se připojil k Seegersově pravicově nacionalistické organizaci „Černá Reichswehr“ a tajně usiloval o svržení republiky a její nahrazení reakcionářskou diktaturou. Wendt byl zapleten do neúspěšného pokusu o převrat (operace Prangertag) v roce 1929, ale nebyl z ničeho obviněn. Naopak byl po vraždě Augusta Bendy, kterou zosnovala nacistická strana, povýšen na šéfa berlínské politické policie. Později vyšlo najevo, že to byl právě Wendt, kdo nařídil nacistům Horstu Kesslerovi a Richardu Pechtmannovi, aby infiltrovali komunistickou stranu (KPD) a provedli vraždu s cílem odstranit sociálního demokrata z klíčové pozice a svalit vinu na komunisty. Jako šéf politické policie se Wendt tajně spojil s organizátorem NSDAP Waltrem Stennesem a kryl podíl nacistů na Bendově vraždě tím, že nechal zapečetit všechny spisy související s vražedkyní Gretou Overbeckovou. Wendt rovněž podporoval spojenectví konzervativců s nacisty v boji proti levici a podílel se na spekulativním plánu Alfreda Nyssena, který umožnil Černé Reichswehru profitovat z krachu na burze. Přestože Wendt chladnokrevně ignoroval prosby ministra zahraničí Gustava Stresemanna o pomoc během jeho infarktu a nechal tak předního liberálního politika zemřít, jeho ambice byly načas zbržděny, když se pruský ministr vnitra Albert Grzesinski jmenoval policejním prezidentem namísto něj. Rozšíření: Politický vzestup a pád Wendtova role v politickém zákulisí Berlína nebyla motivována pouze ideologií, ale především hlubokým opovržením k demokratickému zřízení, které považoval za slabé a dekadentní. Jako aristokrat staré školy viděl v nacistickém hnutí sice užitečný, leč vulgární nástroj k dosažení svých cílů. Jeho schopnost manipulovat s fakty a důkazy z něj učinila nepostradatelného architekta chaosu, který systematicky rozkládal právní stát zevnitř policejního prezídia na Alexanderplatzu. Jeho vztah s Alfredem Nyssenem odhalil Wendtův pragmatismus v oblasti financování nelegálních armád. Zatímco se Německo zmítalo v hospodářské krizi, Wendt dokázal využít státní aparát k ochraně soukromých investic, které následně tekly zpět do vyzbrojování polovojenských skupin. Tento finanční cyklus byl klíčovým faktorem, který umožnil „Černé Reichswehru“ přežít i období zvýšeného tlaku ze strany legálních úřadů a postupně se transformovat pod křídla rodícího se totalitního režimu. Wendtova bezcitnost dosáhla vrcholu v okamžiku Stresemannovy smrti. Tato událost symbolizovala konec naděje na stabilizaci Evropy a Wendtův pasivní postoj byl faktickou popravou liberálního směřování Německa. Tím, že nechal jednoho z mála schopných demokratů zemřít bez pomoci, uvolnil cestu radikálním silám, které již nepotřebovaly vyjednávat, ale pouze ovládat. Pro Wendta to nebyl jen osobní triumf, ale strategický tah na šachovnici dějin. Navzdory své inteligenci a schopnosti intrikovat však Wendt podcenil dynamiku samotné NSDAP. Zatímco se domníval, že nacisty „ochočí“ pro potřeby starých konzervativních elit, brzy zjistil, že hnutí, kterému pomohl k moci, nemá zájem o sdílení vlivu s pruskou aristokracií. Jeho pozdější působení bylo poznamenáno neustálým bojem o udržení relevance v systému, který se stal mnohem brutálnějším a nepředvídatelnějším, než jaký si kdy dokázal představit ve svých plánech na návrat starých pořádků. Galerie Wendt v roce 1929

Další informace: 12. texaský pěší pluk.