Henry L. Stimson

Henry L. Stimson (21. září 1867 – 20. října 1950) byl ministrem války Spojených států amerických od 22. května 1911 do 4. března 1913 (nastoupil po Jacobu M. Dickinsonovi a předcházel Lindley M. Garrisonovi) a od 10. července 1940 do 21. září 1945 (nastoupil po Harrym Hinesovi Woodringovi a předcházel Robertu P. Pattersonovi) a od 28. března 1929 do 4. března 1933 také ministrem zahraničí (nastoupil po Franku B. Kelloggovi a předcházel Cordellu Hullovi).

Životopis

Henry L. Stimson se narodil 21. září 1867 v New Yorku a po smrti své matky v roce 1876 byl poslán do internátní školy. Vystudoval Philips Academy v Andoveru v Massachusetts a v roce 1906 se stal federálním prokurátorem pro jižní okres New Yorku za prezidenta Theodora Roosevelta a vstoupil do Republikánské strany USA. V roce 1910 kandidoval na guvernéra New Yorku, ale byl poražen. 

V roce 1911 prezident William Howard Taft jmenoval Stimsona ministrem války a ten před první světovou válkou zlepšil efektivitu americké armády. V roce 1913 opustil svůj post, když se prezidentem stal Woodrow Wilson, a během války sloužil jako dělostřelecký důstojník ve Francii, kde v roce 1918 dosáhl hodnosti plukovníka. V roce 1927 vyjednal ukončení občanské války v Nikaragui a v letech 1927 až 1929 působil jako guvernér Filipín. V tomtéž roce ho prezident Herbert Hoover jmenoval ministrem zahraničí a Stimson se stal silným odpůrcem japonské expanze.

V červenci 1940 mu byly podruhé uděleny nové pravomoci ministra války, což mu dalo vliv na otázku vstupu Spojených států do druhé světové války jako nového člena spojeneckých mocností. Odvedl 13 000 000 vojáků a letců a 30 % průmyslové produkce země využil na bojišti, přičemž jeho vysoký věk nebyl důvodem k nedostatku energie. Stimson souhlasil s politikou internace Japonců po útoku na Pearl Harbor, což byla konzervativní politika, která byla v souladu s jeho stranickou loajalitou, a v roce 1943 se zasadil o to, aby generál George S. Patton zůstal v armádě poté, co na Sicílii uhodil zbabělého vojáka. V roce 1945 souhlasil s jaderným bombardováním japonských měst Hirošima a Nagasaki a po skončení války odešel 21. září 1945 do důchodu. Zemřel na srdeční infarkt 20. října 1950.

Další informace: 141. pěší, 1216 18th Street NW.