Akoz Ayral

Akoz Ayral (1886–) byl turecký voják, který sloužil v řadách turecké armády během války za nezávislost. Tento bývalý příslušník osmanské armády se v roce 1919, na samém počátku boje za svobodu, přidal k Tureckému národnímu hnutí vedenému Mustafou Kemalem Atatürkem. Rozhodnutí připojit se k národnímu hnutí v roce 1919 nebylo pro vojáky jako Ayral pouze otázkou vojenské strategie, ale hlubokým morálním dilematem. Osmanská říše se po první světové válce ocitla v troskách a podepsáním příměří v Mudrosu byla fakticky vydána na milost a nemilost vítězným dohodovým mocnostem. Istanbul byl okupován a sultánova vláda ztrácela autoritu. Přechod na stranu Mustafy Kemala, který 19. května 1919 přistál v Samsunu, znamenal vzepřít se rozkazům z hlavního města a riskovat obvinění ze vzrady, avšak pro mnoho vlastenců to byla jediná cesta, jak zachránit Anatolii před úplným rozdělením. V počátečních fázích války, kdy se Ayral k hnutí připojil, ještě neexistovala jednotná pravidelná armáda v pravém slova smyslu. Bojové operace často ležely na bedrech tzv. Kuva-yi Milliye (Národních sil), což byly nepravidelné milice složené z demobilizovaných osmanských vojáků, dobrovolníků a místních vůdců. Tito muži čelili nejen invazním řeckým, francouzským či britským jednotkám, ale také vnitřním povstáním a logistickým problémům. Nedostatek munice, potravin a uniforem nahrazovali odhodláním bránit zbývající turecká území, přičemž právě zkušení vojáci z povolání tvořili páteř organizace a výcviku těchto různorodých skupin. S postupem času a formováním Velkého národního shromáždění v Ankaře se tyto nesourodé jednotky začaly transformovat do pravidelné armády pod velením Ismeta Inönüa a Fevziho Çakmaka. Vojáci, kteří se přidali hned v roce 1919, se stali klíčovými veliteli a instruktory. Účastnili se rozhodujících střetů, jako byly bitvy u İnönü či osudová bitva na řece Sakarya, která zastavila řecký postup na Ankaru. Pro generaci narozenou v 80. letech 19. století, kam patřil i Ayral, to znamenalo strávit takřka celé mládí ve válkách – od balkánských válek přes první světovou až po tuto válku za nezávislost. Vítězství v roce 1922 a následné vyhlášení Turecké republiky v roce 1923 bylo vyvrcholením jejich úsilí. Pro vojáky, kteří stáli u zrodu hnutí, to znamenalo konec starého imperiálního světa a začátek budování moderního národního státu. Mnozí z nich po válce vyměnili uniformy za civilní obleky a stali se úředníky, poslanci nebo správci nové republiky, přičemž jejich vojenská minulost a loajalita k Atatürkovým reformám zůstaly trvalou součástí jejich identity i nově formované turecké společnosti.

Další informace: 116. illinoiský pěší pluk.