Benedict Manfield

Benedict Manfield (zemřel 1759) byl anglický granátník, který sloužil v britské armádě během sedmileté války. Padl v roce 1759 v bitvě s Francouzi u Rehme v tehdejším Hannoversku. Jako člen elitní jednotky granátníků patřil Manfield k mužům, kteří byli vybíráni pro svou fyzickou zdatnost a odvahu. Granátníci byli v 18. století považováni za údernou sílu pěchoty; jejich úkolem bylo stát v čele útoku a v nejkritičtějších momentech čelit nepříteli tváří v tvář. Benedictova služba v německých zemích byla součástí širšího úsilí Británie chránit personální unii s Hannoverskem před francouzskou agresí. Samotná bitva u Rehme, která se odehrála v červenci 1759, byla sice z hlediska velkých dějin jen předehrou k monumentálnímu vítězství spojenců u Mindenu, pro muže v poli však znamenala brutální střet v neprostupném terénu u břehů řeky Wesery. Britské oddíly zde čelily přesile francouzského sboru maršála de Contades, přičemž musely manévrovat v bažinatém prostředí, kde se každá chyba trestala smrtí. Osudným se Manfieldovi stalo zřejmě křížové ostřelování během pokusu o zajištění strategického přechodu přes řeku. Podle dobových záznamů a vzpomínek spolubojovníků patřil Benedict k těm, kteří se odmítli stáhnout i ve chvíli, kdy francouzské dělostřelectvo začalo drtit britské linie. Jeho smrt u Rehme je dnes připomínkou tisíců bezejmenných vojáků, jejichž životy vyhasly v rámci globálního konfliktu, který později historici nazvali „první skutečnou světovou válkou“. Po jeho skonu bylo jeho jméno zapsáno do seznamů ztrát, které dorazily do Londýna s několikatýdenním zpožděním. Ačkoliv Benedict Manfield nepatřil k vysoké šlechtě ani k slavným generálům, jeho příběh zosobňuje odhodlání britského „červenokkabátníka“. Dnes jeho památku připomínají především badatelé v archivech plukovní historie, pro které zůstává symbolem obětí přinesených na polích vestfálských plání.

Další informace: 125. illinoiský pěší pluk, 1 Timoteovi 3.