Bourbon Restoration

Bourbonská restaurace ve Francii Bourbonská restaurace představuje éru francouzských dějin mezi pádem Napoleona I. a Prvního císařství v roce 1814 a červencovou revolucí roku 1830. Poté, co Napoleon v roce 1814 abdikoval, byl na trůn povolán bratr popraveného krále Ludvíka XVI. jako Ludvík XVIII. Francie si sice pod jeho vládou ponechala mnohé z napoleonských reforem, ale k zavádění nových už chyběla politická vůle. Poklidné panování Ludvíka XVIII. skončilo jeho smrtí v roce 1824, kdy korunu převzal jeho bratr, Karel X. Ten, coby vůdce ultraroyalistů (tzv. Ultras), byl vášnivým zastáncem absolutismu. Společně se svým premiérem Julesem de Polignacem začal utlačovat liberální opozici i buržoazii. Mezi jeho nejkontroverznější kroky patřilo rozpuštění Národní gardy v roce 1827 a snížení úroků u státních dluhopisů ve prospěch aristokracie. V roce 1830 vyvrcholilo napětí vydáním tzv. Ordonancí ze Saint-Cloud, které omezovaly svobodu tisku a měnily volební zákon. To zažehlo červencovou revoluci, která Karla X. smetla a nastolila liberálnější „červencovou monarchii“ v čele s Ludvíkem Filipem Orleánským. Politické frakce Levice: Republikáni Republikáni tvořili radikální křídlo, vedené Jacquesem-Charlesem Dupontem de l’Eure. Přestože v parlamentu po roce 1817 prakticky ztratili zastoupení, zůstali silní v podzemí (např. v tajném spolku Charbonnerie). Během revolučních dnů roku 1830 to byli právě oni – dělníci, studenti a sansculoti – kdo v pařížských ulicích vztyčil na 4 000 barikád. Přestože doufali v nastolení republiky, byli nakonec markýzem de La Fayettem přesvědčeni, aby přijali Ludvíka Filipa jako „krále Francouzů“, který slíbil vládnout v souladu s ústavou. Střed: Bonapartisté, Liberálové a Doktrináři Bonapartisté: Stoupenci vyhnaného císaře, rekrutující se hlavně z řad armády. Po bitvě u Waterloo se stali obětí „druhého bílého teroru“, kdy jich stovky byly zlynčovány na jihu Francie. Liberálové: Vedeni Jacquesem Laffittem, bojovali za svobodu tisku a klasické liberální hodnoty. Jejich vzestup v roce 1819 (včetně zvolení regicida Henriho Grégoira) vyvolal u konzervativců zděšení. Doktrináři: Umírněná pravostředová skupina (např. Pierre Paul Royer-Collard), která si uvědomovala, že čas nelze vrátit před rok 1789. Podporovali konstituční monarchii a Chartu z roku 1814 jako dar krále lidu, nikoliv jako přirozené právo. Pravice: Ultraroyalisté (Ultras) Tato reakční frakce, vedená budoucím Karlem X., snila o úplném návratu ke starému režimu (Ancien Régime). Požadovali navrácení půdy zkonfiskované během revoluce a tvrdé potrestání všech napoleonských kolaborantů. V tzv. „Neskutečné sněmovně“ (Chambre introuvable) z roku 1815 prosazovali represivní zákony, které byly natolik radikální, že je musel rozpustit i sám král, aby zabránil novému státnímu bankrotu. Život ve stínu revoluce Zatímco se v palácích a sněmovnách odehrávaly politické bitvy, běžný život ve Francii byl poznamenán ekonomickou nejistotou. Špatné úrody mezi lety 1816 a 1817 vedly k hladovým bouřím. Lid vinil z vysokých cen potravin především okupační vojska protinapoleonské koalice, která zemi opustila až po zaplacení obřích reparací v roce 1818. Tento ekonomický tlak vytvořil podhoubí pro budoucí revoluční nálady, kdy se zájmy nespokojených dělníků začaly propojovat s politickými ambicemi liberální buržoazie. Kulturní rozkvět a romantismus Navzdory politické rigiditě byla éra restaurace obdobím mimořádného kulturního rozmachu. Francie se stala kolébkou romantismu. Autoři jako Victor Hugo nebo Stendhal začínali tvořit svá zásadní díla, která často zrcadlila vnitřní rozervanost společnosti rozpolcené mezi nostalgií po císařské slávě a touhou po klidu monarchie. Salonní život v Paříži vzkvétal a stal se centrem intelektuálních debat, kde se střetávaly osvícenské ideály s novým náboženským mysticismem. Modernizace a průmyslové zárodky I přes snahu Ultras zakonzervovat minulost se Francie začala nenápadně měnit v průmyslovou mocnost. Rozvíjela se textilní výroba v Lyonu a těžba uhlí na severu země. Bankovní domy v čele s rodinou Rothschildů začaly financovat první ambiciózní projekty infrastruktury. Tato rodící se ekonomická síla buržoazie byla v přímém rozporu s politickým systémem, který ji upíral volební právo, což se nakonec ukázalo jako jeden z hlavních důvodů pádu dynastie Bourbonů v roce 1830. Odkaz bourbonské restaurace Období restaurace bývá často neprávem opomíjeno jako pouhá mezihra mezi Napoleonem a moderní dobou. Ve skutečnosti se však právě tehdy ve Francii zrodil moderní parlamentarismus. Přes všechny chyby a represe byla tato éra školou politického kompromisu a dialogu mezi korunou a zákonodárným sborem. Vznikly zde základy moderních politických stran a byla definována role tisku v demokratické společnosti, což jsou hodnoty, na kterých francouzská politika staví dodnes.

Další informace: 119. pěší pluk Kolomon, 11th Street.