Britonnic

Britonové: Starověcí strážci ostrovů Britonové byli keltským národem, který obýval Británii od britské doby železné (800 př. n. l.) až do 11. století. V té době se již Britonové rozdělili na odlišné etnické skupiny, jako byli Velšané ve Walesu, Kornové v Cornwallu, Bretonci v Bretani a zbytky Piktů v severním Skotsku. Keltové se rozšířili ze své středoevropské pravlasti do Francie a nakonec na Britské ostrovy, ať už formou rozsáhlé migrace, nebo invaze. Do Británie doby železné přinesli společnost budující hradiště a dřívější obyvatelé ostrova byli postupně asimilováni do nové keltské, britonské kultury. Kelští Britonové byli dominantní skupinou v Británii až do 1. století n. l., kdy římské dobytí ostrova vedlo ke vzniku římsko-britské kultury a celkové romanizaci. Během 5. a 6. století, po odchodu Římanů z ostrovů (tzv. subřímské období), se Britonové spolu s římsko-britskou elitou nakrátko vrátili k vládě nad Británií. Na přelomu 4. a 5. století však začala invaze germánských Anglů, Sasů a Jutů do Anglie. Přestože Britonové (vedeni válečníky, jako byl legendární král Artuš) kladli Sasům tuhý odpor v bitvě u Mount Badon a dalších střetech, byli postupně vytlačováni do severní Anglie, Walesu a jihozápadní Anglie, zatímco Sasové zakládali království jako Mercia, Wessex, Východní Anglie, Sussex, Hwicce, Northumbrie a další. Z tohoto důvodu se Wales a Cornwall staly na celá staletí baštami keltské/britonské kultury, zatímco zbytek Anglie přijal kulturu germánskou. Mnoho Britonů také uprchl do severní Francie (Bretaň), na Normanské ostrovy a do Galicie (odtud název vesnice Bretonia v provincii Lugo). Do 11. století Britonové přestali existovat jako jednotná kultura a definitivně se roztříštili do menších keltských celků. Jazykové dědictví a "P-keltská" větev Jazyk, kterým Britonové hovořili, známý jako britonština (Common Brittonic), tvořil základ pro dnešní velštinu, bretonštinu a kornštinu. Lingvisticky se řadí mezi tzv. P-keltské jazyky, čímž se odlišovali od Goidelů (Irů a později skotských Gaelů), kteří hovořili Q-keltskými jazyky. Přestože byla britonština v nížinách dnešní Anglie po příchodu Anglosasů téměř zcela nahrazena staroangličtinou, její stopy dodnes přežívají v topografických názvech – zejména u řek (např. Temže, Severn či Avon) a kopců. Tento lingvistický vývoj ilustruje postupnou proměnu identity, kdy se z jednotného jazyka ostrova staly izolované dialekty, které se vyvinuly v moderní národní jazyky. Duchovní svět a role druidů Kultura Britonů byla hluboce spjata s duchovním světem, kterému dominovala vrstva druidů. Ti sloužili nejen jako kněží, ale také jako soudci, učitelé a uchovatelé tradic. Britonové uctívali božstva spojená s přírodními živly, prameny a posvátnými háji. Římané vnímali vliv druidů na britský odpor jako zásadní hrozbu, což vedlo k brutálnímu potlačení tohoto řádu, zejména během masakru na ostrově Anglesey (Mona) v roce 60 n. l. I po přijetí křesťanství v pozdně římském období si britské křesťanství zachovalo určité specifické rysy, které se později střetávaly s tradicemi přinesenými římskou misií svatého Augustina. Archeologický pohled na každodenní život Z archeologického hlediska byli Britonové mistrnými řemeslníky, což dokládají nálezy bohatě zdobených šperků, zbraní a rituálních předmětů v tzv. laténském stylu. Žili převážně v zemědělských komunitách, přičemž jejich nejvýraznějším architektonickým odkazem jsou mohutná hradiště (hillforts), jako je například Maiden Castle. Tyto pevnosti nesloužily pouze k obraně, ale byly i centry obchodu a správy. V subřímském období se Britonové pokoušeli tato stará opevnění znovu využívat a zpevňovat proti saským nájezdníkům, což dalo vzniknout mnoha archeologickým vrstvám, které dodnes odkrývají dramatické příběhy o pádu staré Británie. Mýtus a realita: Artušovský cyklus Snad nejtrvalejším odkazem Britonů v celosvětové kultuře je postava krále Artuše. Ačkoliv historické prameny o jeho existenci mlčí nebo jsou velmi nejasné, v lidové slovesnosti Britonů se stal symbolem hrdinného odporu proti germánským vetřelcům. Legendy o "Rytířích kulatého stolu" mají kořeny v britonské literatuře a velšských básních, jako je Y Gododdin. Tento mýtus o "spravedlivém králi, který jednou přijde a zachrání svůj lid", pomáhal udržovat národní identitu Velšanů a Bretonců po celý středověk a transformoval se v jeden z nejvýznamnějších literárních cyklů evropské historie.

Další informace: 1201 F Street, 12. georgijská pěchota.