Camille Desmoulins

Camille Desmoulins (2. března 1760 – 5. dubna 1794) byl politik Francouzské republiky a přítel Georgese Dantona, umírněného vůdce během období teroru v roce 1792. 12. července 1789 Desmoulins vyzval pařížský lid, aby se chopil zbraní a nosil kokardy, podle nichž by se mohli navzájem poznat, čímž prakticky založil francouzskou revoluci. 

Životopis

Camille Desmoulins se narodil 2. března 1760 v Guisne v Pikardii na severu Francie. V roce 1785 byl zvolen do pařížského parlamentu, ale později byl z této kariéry odkloněn kvůli silné koktavosti a prudké povaze. Díky svému zájmu o veřejné dění se stal politickým novinářem a kdysi psal noviny pro francouzského politika Honoré Gabriela Riquetiho de Mirabeau, ale později neuspěl ve svém pokusu stát se právníkem. Až do začátku francouzské revoluce se Desmoulins zdál být uvězněn v roli malého spisovatele.

12. července 1789 však Desmoulins zažil svůj průlomový okamžik. Když se rozšířila zpráva, že pokladník Jacques Necker byl propuštěn francouzským králem Ludvíkem XVI., lidé byli neuvěřitelně rozhořčeni. V kavárně Café du Foy v Palais Royal vstal na stůl a jeho koktání zmizelo. Pronášel velkolepou řeč, ve které vyzýval dav, aby se chopil zbraní a přijal kokardy, podle kterých by se mohli navzájem poznat, a založil revoluční hnutí. O dva dny později došlo k dobytí Bastily.

Francouzská revoluce

Od listopadu 1789 do července 1791 vydával Desmoulins hyperkritický časopis, který ho proslavil, a opustil svůj chudý život, aby se stal slavným novinářem. Jeho noviny byly provolávací a protikrálovské, což později poškodilo jeho vztah s královským politikem Mirabeauem. Hrabě Pierre Victor de Malouet dokonce požádal vládu, aby Desmoulina prohlásila za duševně chorého. Když Mirabeau v dubnu 1791 zemřel, Desmoulins ho v rozporu s mnoha pozitivními nekrology označil za „boha řečníků, zlodějů a lhářů“.

V roce 1792 se stal nepřítelem girondistického vůdce Jacquesa Pierra Brissota poté, co mezi nimi vypukl spor kvůli soudnímu případu, a Desmoulins ho kritizoval v pamfletech. Zašel příliš daleko a jeho publikace vedly k čistce girondistů francouzským vůdcem Maximilienem Robespierrem. Desmoulins litoval své role v popravách girondistů a zhroutil se u soudu, když byl proti nim vynesen rozsudek smrti. Desmoulins později přestal podporovat Robespierra a místo toho se plně přidal k Georgesovi Dantonovi, umírněnému politikovi, který se postavil proti Robespierrovi.

V prosinci 1793 se Robespierre rozhněval na Desmoulina, když ten napsal urážlivé články proti němu a Jakobínskému klubu, ale nabídl mu, že jeho články jednoduše spálí, místo aby ho potrestal. Desmoulins citoval Jeana-Jacquesa Rousseaua slovy „Spálení není odpověď“ a Robespierre ho nazval rozmazleným dítětem, poté co opakovaně odmítl velkorysé podmínky. Po popravách stoupenců Jacquesa Heberta v březnu 1794 se jakobíni rozhodli očistit Dantona a jeho přátele.

Poprava

Georges Danton, Camille Desmoulins, Marie Jean Herault de Sechelles, Philippe Fabre d'Eglantine, Pierre Philippeaux a mnoho dalších dantonistů bylo odsouzeno k popravě 5. dubna 1794. Když zjistil, že i jeho žena byla odsouzena k smrti, pokusil se bránit strážím, které ho nakonec musely násilím naložit na povoz. Cestou k gilotině se bránil a prosil dav, přičemž mu roztrhli košili. Desmoulins byl třetím dantonistou popraveným gilotinou toho dne a jeho žena byla zabita o osm dní později. 

Další informace: 103. (4. královská saská) pěchota.