Confrontation At Shizugatake

Bitva u Šizugatake (1577) Bitva u Šizugatake se odehrála v roce 1577 během období Sengoku. Přestože Kenšin Uesugi zvítězil v bitvě u Tedorigawy, nedokázal zastavit neúprosný postup vojsk Nobunagy Ody. Kenšin věděl, že jeho poslední zbývající možností je porazit samotného Nobunagu. Ten však právě podrobil ostatní západní klany a měl téměř pod kontrolou celé Japonsko. Kenšin se rozhodl táhnout na Kjóto a s Odovou armádou se střetl u Šizugatake v naději, že s ním svede poslední rozhodující bitvu. Kenšin Uesugi vytáhl do boje se záměrem udržet všechny své generály naživu. Proti němu stály síly Iejasua Tokugawy a Motonariho Móriho. Kenšinovi se podařilo porazit Móriho armádu dříve, než stačilo dorazit hlavní Odovo vojsko. Poté, co se zpráva o porážce pána Motonariho donesla k jednotkám Hiroieho Kikkawy a Terumota Móriho, tito ustoupili z pole, čímž zmizela jedna z nepřátelských hrozeb. Později dorazily Odovy posily vedené Hanbeiem Takenakou, Nagajorim Harou a Narimasou Sassou, které měly v úmyslu zaútočit na hlavní tábor Uesugiů. Kenšin tyto posily rozprášil, a protože si všiml, že Nobunaga má zpoždění, rozhodl se vyčkat a soustředit se na armádu Tokugawa. Podařilo se mu proniknout do Tokugawova tábora, ale ve stejný okamžik postoupil Kanecugu Naoe příliš daleko a nechal hlavní ležení bez ochrany. Když k táboru Uesugiů začaly postupovat nové Odovy posily pod vedením Cuneokiho Ikedy a Morimasy Sakumy, na scéně se náhle objevili Šingen Takeda a Udžijasu Hódžó. Přislíbili Kenšinovi pomoc a jali se bránit jeho zázemí. Následně dorazili Ranmaru Mori a Micuhide Akeči s dalšími Odovými muži a krátce poté se ve svém hlavním stanu objevil i samotný Nobunaga. Kenšin pomohl spojencům porazit Ranmarua a Micuhideho, což jemu i ostatním uvolnilo cestu k přímému útoku na Odův hlavní stan. Nobunaga byl v následném střetu poražen a Kenšin triumfoval. Zemřel však dříve, než stihl zahájit tažení na Kjóto, a Nobunaga tak zůstal nejmocnějším vládcem v zemi. Dozvuky bitvy a "Dračí" odkaz Vítězství u Šizugatake, ač strategicky brilantní, se ukázalo být labutí písní "Draka z Ečiga". Kenšinova náhlá smrt krátce po bitvě uvrhla klan Uesugi do vnitřních sporů o nástupnictví, známých jako Otate no Ran. Tento chaos paradoxně poskytl Nobunagovi prostor k rychlé regeneraci sil, přestože utrpěl osobní porážku. Nobunaga, otřesený Kenšinovým taktickým géniem, začal ještě agresivněji prosazovat modernizaci své armády a širší využití palných zbraní, aby eliminoval převahu tradiční kavalérie. Role spojenectví Takeda-Hódžó Klíčovým momentem, který zvrátil průběh střetnutí, byl nečekaný zásah Šingena Takedy a Udžijasua Hódžóa. Historikové spekulují, že toto "spojenectví rivalů" nebylo vedeno láskou ke Kenšinovi, ale čirým pragmatismem. Uvědomovali si, že pokud Nobunaga padne u Šizugatake, rovnováha sil v Japonsku se obnoví a jejich vlastní domény zůstanou v bezpečí. Jejich obrana Kenšinova tábora je dodnes v literatuře oslavována jako vrchol samurajského smyslu pro čest a strategickou nutnost. Strategické inovace u Šizugatake Bitva byla pozoruhodná také využitím terénu. Kenšin dokázal využít kopcovitého okolí jezera Biwa k izolaci jednotlivých částí Odovy koalice. Zatímco Nobunaga spoléhal na početní převahu a koordinovaný postup, Kenšin vsadil na mobilitu a bleskové útoky na křídla. Tato taktika "rozděl a panuj" v malém měřítku umožnila Uesugiho silám čelit přesile, která by je na otevřené pláni pravděpodobně rozdrtila během několika hodin. Nobunagův vzestup z popela Navzdory porážce na bojišti Nobunaga Oda prokázal neuvěřitelnou politickou odolnost. Využil mocenského vakua po Kenšinově skonu k tomu, aby diplomaticky rozbil spojenectví mezi klany Takeda a Hódžó. Během několika měsíců po bitvě u Šizugatake se mu podařilo upevnit svou moc v centrálním Japonsku natolik, že jakýkoliv další odpor proti jeho vizi sjednoceného Japonska pod heslem "Tenka Fubu" se zdál být marný. Šizugatake tak zůstala v paměti jako bitva, kterou Nobunaga sice prohrál, ale válku o Japonsko díky ní nakonec neprohrál.

Další informace: 104. pěší pluk Ustchung, 10. pluk donových kozáků generála Lukovina.