Croce Malo

Crocefisso „Croce“ Malo Crocefisso „Croce“ Malo (narozen 1880) byl v průběhu 40. a 50. let 20. století uznáván jako Capo di tutti capi (boss všech bossů) sicilské mafie. Životopis Crocefisso Malo se narodil v sicilské Villalbě v roce 1880. Rodina jej původně připravovala na dráhu katolického kněze, avšak jako mladík přivedl do jiného stavu dívku a odmítl se s ní oženit. Její rodina jej následně donutila uprchnout do hor. Malo strávil rok jako bandita, než vstoupil do řad mafie, kde si během pěti let vybudoval pozici respektovaného gangstera. Návrat do Villalby oslavil jako městský „Don“ a do roku 1920 byl uznáván za nejvlivnějšího mafiána na celé Sicílii. Díky své schopnosti urovnávat i ty nejkrutější krevní msty se mu začalo přezdívat „Don míru“ a postupně nahromadil značné jmění. Když Benito Mussolini vyslal ve 30. letech na Sicílii prefekta Cesara Moriho, aby mafii potlačil, Croce byl nucen skrývat se v klášteře opata Manfrediho v převleku za františkánského mnicha. Během druhé světové války upevňoval svůj vliv péčí o rodiny uvězněných bossů, navázal kontakt s odbojem a nařizoval svým lidem pomáhat sestřeleným spojeneckým pilotům. Po invazi Spojenců (operace Husky) přesvědčil tisíce italských vojáků k dezercí a vedl mafiánské partyzány do Palerma. Tam zajali německého velitele, čímž umožnili americké armádě vstoupit do města bez odporu. Po osvobození Sicílie se Don Croce stal hlavním poradcem amerického vojenského guvernéra Alfonsa La Ponta. Doporučil mu, aby do čela osvobozených městeček jmenoval propuštěné mafiánské vůdce. Západní Sicílie tak brzy padla pod kontrolu mafiánských politiků, kteří na oplátku zajišťovali, aby v týlu spojeneckých linií nedocházelo k sabotážím. Croce také využíval nákladní vozy americké armády k přepravě potravin do hladovějících měst (Palermo, Monreale, Trapani, Syrakusy, Katánie a Neapol), za což obdržel písemná uznání od americké armády. Současně však pohádkově bohatl na černém trhu, nad nímž držel absolutní monopol. Jako nejmocnější politický boss ostrova vzal pod svou ochranu prince Sandra Borsu a zajišťoval bezpečnost jeho latifundií. Když bandita Salvatore Giuliano v roce 1946 prince unesl, Malo vyplatil výkupné a sestavil koalici donů, aby drzého mladíka zlikvidovali. Giuliano se však všem pastem vyhnul a udělal z Croceho nájemného vraha, Stefana Andoliniho, svého posla. V roce 1947 Croce – stoupenec Křesťanské demokracie – přesvědčil Giuliana, aby pomohl ovlivnit regionální volby výměnou za milost od ministra spravedlnosti Trezzy. Malo však Giuliana zradil: uplatil jeho pobočníky Passatempa a Terranovu, aby místo varovných výstřelů pálili přímo do davu levicových demonstrantů. Výsledkem byl masakr v Portella della Ginestra (1. května 1947), který zničil Giulianovu pověst lidového hrdiny. Giuliano se pomstil popravou donů spřízněných s Crocem přímo na sídle prince Borsy. Ministr Trezza reagoval vysláním speciálních jednotek proti Giulianovi. V roce 1950 Don Croce zosnoval zradu skrze Giulianova nejbližšího druha Gaspareho Pisciottu, který Giuliana zavraždil. Později Croce pomohl Giulianovu kmotrovi, Hectoru Adonisovi, otrávit Pisciottu přímo ve vězení – údajně proto, že cítil lítost nad tím, že Giuliano nikdy nevstoupil do jeho služeb. Po rozpadu separatistického hnutí Don Croce využil situace k tomu, aby sebe i mafii obohatil více než kdykoli předtím. Politické pletichy a „Stát v rámci státu“ Don Croce nebyl pouhým zločincem; byl architektem nového uspořádání poválečné Itálie. Pochopil, že hrubá síla v moderním světě nestačí, a proto vsadil na úzké propojení s církví a rodící se politickou elitou. Zatímco se tvářil jako zbožný křesťan a ochránce tradic, ve skutečnosti tahal za nitky v Římě. Jeho schopnost kontrolovat hlasy venkovských voličů z něj udělala nepostradatelného partnera pro Křesťanskou demokracii, které pomáhal budovat hráz proti sílícímu vlivu komunismu na jihu Itálie. Strategie ekonomického monopolu Jeho genialita spočívala v kontrole distribučních kanálů. Nešlo jen o pašování; Don Croce ovládal veškerý legální i nelegální pohyb zboží na Sicílii. Každý bochník chleba a každá láhev vína, která prošla přístavem nebo vnitrozemím, mu generovala zisk. Tím, že v době největšího hladu po válce dokázal „nasytit“ lid, si vybudoval aureolu zachránce, přestože to byl on, kdo ceny potravin uměle šrouboval nahoru skrze systém černého trhu. Vztah k „čestným mužům“ V rámci samotné Cosa Nostry zavedl Don Croce přísný řád, který upřednostňoval diplomacii před krveprolitím. Věřil, že války mezi klany jsou neefektivní a zbytečně přitahují pozornost státu. Jeho titul „Don of Peace“ byl však ironický – míru dosahoval skrze absolutní strach a neomylnou schopnost předvídat zrady. Pro své podřízené byl spíše vzdáleným bohem než operativním vůdcem; jeho rozkazy byly často předávány v hádankách nebo prostřednictvím církevních metafor, což mu poskytovalo dokonalé alibi. Odkaz a literární reflexe Postava Croceho Mala slouží jako klíčová studie střetu starého feudálního světa a nové kapitalistické mafie. Zatímco Salvatore Giuliano představoval romantický (byť tragický) idealismus a odpor proti systému, Don Croce zosobňoval realitu moci, která se dokáže adaptovat na jakýkoli režim – od fašismu přes americkou vojenskou správu až po republiku. Jeho příběh zůstává mementem toho, jak hluboce může organizovaný zločin prorůst do samotných základů moderního státu, pokud je legitimizován politickými zájmy.

Další informace: 105. newyorský pěší pluk.