Diyala Campaign

Tažení v provincii Dijála Tažení v Dijále představovalo sérii vojenských operací vedených americkými, iráckými a kurdskými silami (Pešmerga) proti sunnitským povstalcům v provincii Dijála během války v Iráku. Tento region se stal jedním z nejtvrdších bojišť celého konfliktu. V polovině října 2006 vznikl Islámský stát v Iráku (ISI) jako fúze al-Káidy v Iráku a několika dalších militantních skupin napojených na Radu mudžahedínů. Již zesnulý vůdce al-Káidy, Abú Musab az-Zarkáví, plánoval z Dijály vytvořit hlavní město budoucího islámského chalífátu. V dubnu 2006 zahájili povstalci koordinovanou ofenzívu po celé provincii. Útok na policejní ředitelství v Bákubě město prakticky paralyzoval, což koncem roku 2006 přimělo americké a irácké jednotky k zahájení rozsáhlých razií. Do Vánoc roku 2006 padla Bákuba plně do rukou povstalců. Přestože spojenecké síly během lednových operací zneškodnily desítky ozbrojenců, povstalci odpověděli tvrdě – 20. ledna 2007 sestřelili vrtulník Black Hawk, v jehož troskách zahynulo 12 amerických vojáků. Situace v Bákubě, městě s 300 000 obyvateli, se stala neúnosnou; po únosu starosty a masovém exodu civilistů se z ní stalo město duchů. V březnu 2007 povstalci popravili 32 zajatých příslušníků bezpečnostních složek. Americké velení reagovalo vysláním posil a zahájením operací v údolí řeky Dijály, avšak situaci komplikovaly útoky šíitských milicí na sunnitské civilisty, což vhánělo místní obyvatele do náruče ISI. Do provincie navíc proudili bojovníci Mahdího armády prchající z Bagdádu. V polovině června 2007 byla zahájena bitva o Bákubu v rámci širší ofenzívy na křídlech Bagdádu. Američanům se sice podařilo město do srpna zajistit, ale povstalci se stáhli do nedalekého al-Chálisu. Definitivní úder povstalecké infrastruktuře v Dijále a sousedním Saladinově guvernorátu měla zasadit následná operace Phantom Phoenix zahájená v lednu 2008. Klíčovým zlomem v tažení byl vznik hnutí „Anbarské probuzení“, které se postupně přelilo i do Dijály. Místní sunnitští kmenoví vůdci, unavení brutalitou al-Káidy a jejím striktním výkladem práva šaría, začali uzavírat spojenectví s americkou armádou. Tito bývalí povstalci, známí jako „Synové Iráku“, se stali neocenitelným zdrojem zpravodajských informací a pomohli identifikovat úkryty nastražených výbušných zařízení (IED), která byla hlavní příčinou koaličních ztrát. Geografie Dijály, přezdívané „Malý Irák“ kvůli její etnické a náboženské rozmanitosti, však představovala pro stabilitu regionu obrovskou výzvu. Husté palmové háje a rozvětvená síť zavlažovacích kanálů v údolí řeky poskytovaly povstalcům ideální úkryt a umožňovaly jim vést partyzánskou válku dlouho poté, co byla velká města prohlášena za bezpečná. Tato „zelená zóna“ se stala labyrintem pastí, kde museli vojáci čistit dům od domu v extrémních podmínkách. Dopad na civilní obyvatelstvo byl devastující a vedl k trvalé změně demografické mapy regionu. Mnoho vesnic, dříve smíšených, se stalo v důsledku sektářských čistek homogenními, což vytvořilo hluboké jizvy v sociální struktuře společnosti. I po oficiálním ukončení hlavních bojových operací zůstala Dijála místem s vysokým rizikem sebevražedných útoků a politicky motivovaných vražd, což bránilo efektivní obnově infrastruktury a návratu uprchlíků. Historické dědictví tažení v Dijále je patrné i v současnosti. Zkušenosti a struktury, které zde Islámský stát v Iráku vybudoval během let 2006–2008, položily základy pro pozdější vzestup organizace ISIS v roce 2014. Boje o tuto provincii tak nebyly jen lokálním konfliktem, ale zásadní kapitolou v evoluci moderního terorismu a dokladem toho, jak obtížné je nastolit stabilitu v regionu, kde se kříží zájmy mocností s lokálními náboženskými spory.