Dmitry Pozharsky

Dmitrij Požarskij: Zachránce Moskvy a národní hrdina Dmitrij Michajlovič Požarskij (1. listopadu 1578 – 20. dubna 1642) byl ruský kníže, který v pohnutých dobách tzv. Smuty stanul v čele „druhé domobrany“. Pod jeho vedením ruská vojska v roce 1612 v rozhodující bitvě o Moskvu porazila polsko-litevská vojska, čímž si Požarskij zajistil nesmrtelnost v ruské národní paměti. Životopis Dmitrij Požarskij se narodil v roce 1578 v Moskevské gubernii tehdejšího Ruského carství. Pocházel z dynastie méně významných suverénních knížat ze Starodubu na Kljazmě. Jeho politický vzestup začal v roce 1598, kdy se účastnil Zemského sněmu, jenž zvolil Borise Godunova ruským carem. Postupem času se stal vlivnou postavou u dvora a oddaně podporoval snahy cara Vasilije IV. Šujského o obranu země před invazí Poláků a Kozáků. V roce 1611 se Požarskij v Rjazani připojil k „první domobraně“ Prokopa Ljapunova a aktivně se účastnil protipolského povstání v Moskvě. Později, společně s nižněnovgorodským měšťanem Kuzmou Mininem, zformoval a vedl „druhou domobranu“. V srpnu 1612 přitáhl k Moskvě a po urputné čtyřdenní bitvě polská vojska porazil. V říjnu téhož roku polská posádka kapitulovala a vydala Kreml Rusům, načež následoval masakr okupantů. Požarskij spolu s Dmitrijem Trubeckým spravovali zemi až do zvolení Michaila Fjodoroviče Romanova carem, za což byl Požarskij odměněn titulem bojara. Své vojenské kvality prokázal i v roce 1615 proti polským nájezdníkům a o tři roky později při střetu s králem Vladislavem IV. Vasou. Mezi lety 1628 a 1630 působil jako místodržící v Novgorodu a v sekundárních rolích zasáhl i do Smolenské války. Zemřel v roce 1642. Historický kontext: Temné období Smuty Abychom plně pochopili Požarského význam, musíme se podívat na kontext doby, v níž žil. Rusko se na přelomu 16. a 17. století nacházelo v hluboké dynastické, sociální a hospodářské krizi známé jako Smuta (Období potíží). Po smrti bezdětného cara Fjodora I. vymřela vládnoucí větev Rurikovců, což otevřelo dveře chaosu, hladomoru a vzestupu samozvanců, kteří se vydávali za přeživšího careviče Dmitrije. Právě v momentě, kdy hrozilo, že se Rusko stane pouhou provincií polsko-litevské unie, se ukázala síla lidového odporu, který Požarskij dokázal sjednotit. Spojenectví šlechtice a řezníka Unikátním aspektem Požarského úspěchu bylo jeho spojenectví s Kuzmou Mininem, prostým obchodníkem a řezníkem z Nižního Novgorodu. Zatímco Požarskij dodal hnutí vojenskou autoritu a šlechtický legitimismus, Minin byl organizačním geniem a charismatickým řečníkem, který dokázal přesvědčit obyčejné lidi, aby obětovali své majetky na financování armády. Toto spojení dvou společenských vrstev – aristokracie a měšťanstva – se stalo symbolem národní jednoty a dodnes je oslavováno jako okamžik, kdy se Rusové dokázali povznést nad třídní rozdíly v zájmu přežití státu. Odkaz v umění a moderní době Kníže Požarskij nezůstal pouze postavou v učebnicích dějepisu, ale stal se ikonou ruského vlastenectví. Jeho nejznámějším zpodobněním je monumentální bronzové sousoší Minina a Požarského na Rudém náměstí v Moskvě, které nechal vztyčit car Alexandr I. v roce 1818. Kníže je zde vyobrazen jako antický hrdina, který přijímá meč od Minina, což symbolizuje předání moci lidu do rukou vojevůdce. Tento památník přečkal i sovětskou éru, přestože byl z ideologických důvodů přesunut, aby nepřekážel vojenským přehlídkám. Svátek národní jednoty V moderním Rusku byl odkaz roku 1612 a vítězství nad Poláky vzkříšen v roce 2005, kdy byl 4. listopad vyhlášen Dnem národní jednoty. Tento svátek přímo odkazuje na dobytí moskevského Kitaj-gorodu domobranou pod vedením Požarského a Minina. Přestože je historiky připomínáno, že osvobození Kremlu bylo provázeno krutostí a politickými intrikami, postava knížete Požarského zůstává symbolem nezlomnosti a schopnosti ruského státu regenerovat se i z naprostého rozvratu.

Další informace: 131. pěší pluk Tiraspol.