Expedition Of The Thousand

Expedice tisíce: Cesta ke sjednocení Itálie Expedice tisíce (italsky Spedizione dei Mille) byla odvážná invaze na Sicílii, kterou v letech 1860 až 1861 vedl sbor dobrovolníků známých jako „červené košile“ pod velením legendárního Giuseppe Garibaldiho. Cílem této výpravy bylo svrhnout bourbonské panovníky v Království obojí Sicílie a položit základy pro jednotnou Itálii. Ačkoliv profesionální armáda v počtu výrazně převyšovala Garibaldiho muže, získali si revolucionáři srdce prostého lidu příslibem spravedlivého rozdělení půdy a koncem monarchistického útlaku. Expedice nakonec uspěla a připojila Sicílii, jižní Itálii, Marche a Umbrii k Sardinsko-piemontskému království. Sen o dobytí Říma však Garibaldimu prozatím rozplynul sardinský král Viktor Emanuel II. po bitvě u Aspromonte. Historické pozadí V březnu 1860 došlo k anexi Toskánského velkovévodství, Modenského a Parmského vévodství a regionu Romagna k Sardinsko-piemontskému království, čímž se sjednotila velká část severní Itálie. Pozornost italských nacionalistů se poté upřela na jih, jemuž vládla represivní bourbonská dynastie a zpátečnický Papežský stát. V roce 1860 naplánoval Giuseppe Garibaldi s tajnou podporou Velké Británie invazi na Sicílii z Janova. Sicilští vůdci, v čele s Francescem Crispim, byli nespokojeni s nadvládou Neapole, zatímco Británie se obávala rostoucího vlivu Ruska v oblasti a usilovala o přístup k sicilským nalezištím síry. Válečné tažení Osvobození Sicílie Do května 1860 Garibaldi shromáždil 1 089 dobrovolníků (převážně studentů a řemeslníků z Lombardie, Benátska a Janova). Byli mizerně vyzbrojeni zastaralými mušketami a jejich uniformu tvořily typické červené košile a šedé kalhoty. Díky zapůjčeným lodím a doprovodu britského královského námořnictva přistáli 11. května v Marsale. V Salemi se Garibaldi prohlásil diktátorem Sicílie ve jménu krále Viktora Emanuela II. Po vítězství u Calatafimi jeho řady díky slibům o půdě rychle rostly. Navzdory přesile a bombardování Palerma bourbonským generálem Lanzou se Garibaldimu podařilo město ovládnout. Postupně padla Messina i Milazzo. Mezitím se však objevily vnitřní konflikty – sicilští vesničané, zklamaní pomalým tempem reforem, se bouřili a tyto nepokoje byly Garibaldiho důstojníkem Ninem Bixiem krvavě potlačeny. Invaze na pevninu srpna se Garibaldiho vojska vylodila v Kalábrii. Ačkoliv se Bourboni pokoušeli o odpor, jejich morálka byla nízká a celé jednotky přebíhaly k rebelům. Král František II. uprchl z Neapole do pevnosti Gaeta a Garibaldi vstoupil do Neapole 7. září jako osvoboditel. Rozhodující bitva se odehrála na řece Volturno, kde Garibaldi udržel pozice až do příchodu sardinské armády ze severu. Plebiscit potvrdil anexi území k Sardinii a 26. října 1860 se v Teanu setkal Garibaldi s králem Viktorem Emanuelem II., kterému symbolicky odevzdal vládu nad dobytým jihem. V březnu 1861 bylo oficiálně vyhlášeno Italské království. Následky a rozčarování Garibaldi žádal, aby mohl zůstat diktátorem jihu ještě rok a aby byli jeho důstojníci začleněni do nové italské armády. Král však jeho první žádost odmítl. Zklamaný hrdina se stáhl do ústraní na ostrov Caprera. Jih Itálie však sjednocení nepřineslo okamžitý blahobyt; chudoba a odpor k nové severoitalské administrativě vedly k rozmachu tzv. brigantaggio (loupežnictví), což vyústilo v nasazení 140 000 vojáků k vynucení královské autority. Rozporuplná role hraběte Cavoura Camillo Benso, hrabě Cavour, hrál v pozadí expedice nebezpečnou dvojí hru. Jako diplomat a premiér se obával, že Garibaldiho radikalismus a jeho republikánské sklony by mohly vyprovokovat Francii k zásahu a ohrozit existenci Sardinského království. Zatímco navenek se od expedice distancoval, tajně sledoval každý Garibaldiho krok a byl připraven zasáhnout vojensky, pokud by hrozilo, že revolucionář potáhne na Řím a vyvolá mezinárodní skandál. Právě tento pragmatický přístup nakonec vedl k "ukořistění" Garibaldiho vítězství sardinskou korunou. Legenda o rudých košilích Symbolika červených košil nevznikla náhodou, ale stala se jedním z prvních příkladů politického marketingu. Oděv, původně zvolený z nouze (údajně šlo o levné košile určené pro jatka v Jižní Americe, kde Garibaldi dříve působil), se stal symbolem odvahy a rovnosti. Každý, kdo si košili oblékl, se bez ohledu na svůj původ stal součástí bratrstva bojujícího za svobodu. Tato vizuální identita pomáhala budovat mýtus o nezastavitelném národním hrdinovi a usnadňovala nábor dobrovolníků po celé Evropě. Osudové setkání u Teana Okamžik, kdy se 26. října 1860 Giuseppe Garibaldi a Viktor Emanuel II. setkali u Teana, je považován za jeden z nejdůležitějších momentů italských dějin. Garibaldi, ač v srdci republikán, sundal klobouk a pozdravil Viktora Emanuela jako "krále Itálie". Tímto gestem upřednostnil jednotu národa před svými vlastními politickými ideály a zabránil hrozící občanské válce mezi svými dobrovolníky a regulérní armádou. Byl to akt nesmírné politické oběti, který však Garibaldimu přinesl i pocit hořkosti. Dlouhý stín sjednocení: Jížní otázka Ačkoliv byla Itálie na mapě sjednocena, vnitřní propast mezi průmyslovým severem a agrárním jihem se spíše prohloubila. Nové daně, povinná vojenská služba a zavedení zákonů, které nevyhovovaly místním tradicím, vedly k pocitu, že jih byl spíše kolonizován než osvobozen. Tento fenomén, známý jako "Jižní otázka" (Questione Meridionale), zůstal v italské politice a společnosti živým tématem po celé další století a jeho ozvuky, v podobě ekonomických rozdílů, můžeme v zemi pozorovat dodnes.

Další informace: 101. pěší pluk (Royal Bengal Fusiliers), 33rd Jeletz.