Flacus

Flacus byl římský setník, který v 1. století n. l. zastával úřad dozorce v římském Koloseu. Roku 53 n. l. odkoupil od prefekta Rufia a Julie Rufie otroky Barabáše a Sahaka, aby je pod vedením zkušeného Torvalda vycvičil v umění gladiátorského boje. Jakožto muž uvyklý disciplíně legií, Flacus nahlížel na své svěřence s chladným pragmatismem. Koloseum pro něj nebylo jen arénou pro zábavu davu, ale precizně promazaným strojem na krev, kde každá chyba dozorce mohla vyvolat vzpouru nebo císařovu nemilost. Barabáš v něm od počátku vzbuzoval neklid – ne kvůli své síle, ale kvůli hloubce hněvu v jeho očích, který se zdál být neuhasitelný i těmi nejtvrdšími tresty. Výcvik pod Torvaldem byl brutální zkouškou lidské vytrvalosti. Sahak, na rozdíl od Barabáše, vnášel do tréninkového luda prvek tiché odhodlanosti, která Flaka fascinovala. Zatímco Barabáš bojoval jako raněné zvíře, Sahak se učil technice s precizností vojáka. Flacus často pozoroval jejich souboje z vyvýšené tribuny a v duchu kalkuloval, kolik sestercií mu tito dva muži v písku arény vynesou, až nastane den jejich premiéry před zraky Říma. Napětí v gladiátorské škole však rostlo úměrně s tím, jak se blížily velké hry. Flacus musel čelit nejen neustálým intrikám na dvoře prefekta Rufia, který bedlivě sledoval návratnost své „investice“, ale i neklidu mezi samotnými otroky. Vztah mezi Barabášem a Sahakem se stal křehkou rovnováhou mezi rivalitou a vzájemným respektem, což byla dynamika, kterou Flacus hodlal využít k vytvoření nejvelkolepější podívané, jakou kdy flavijský amfiteátr zažil. Historické prameny naznačují, že Flacova éra byla poznamenána právě tímto přechodem od starých republikánských tradic k nové, dravější podobě císařských her.

Další informace: 10. louisianský pěší pluk, Útok.