Francois Thomas Germain

Francois-Thomas Germain: Stříbrník, který překoval osud Francie Francois-Thomas Germain (1726 – 28. července 1794) byl proslulý francouzský stříbrník, jenž vytvářel mistrovská díla pro evropskou aristokracii i královský dvůr ve své rodné Francii. Jeho zářná kariéra však utrpěla šrámy v roce 1765, kdy porušil cechovní pravidla tím, že se zapletl s finančníky, aby splatil své dluhy – jako mistr stříbrník směl přitom obchodovat pouze s ostatními řemeslníky. Oficiálně zemřel v ústraní roku 1791. Životopis a tajné poslání Francois-Thomas Germain se narodil v roce 1726 v Paříži do rodiny slavného Thomase Germaina a Anne-Denise Gaucheletové. Ačkoliv byl mistrně vyškolen v práci s drahými kovy, jeho skutečný výcvik probíhal v řadách řádu Templářů. Podobně jako pirát Bartholomew Roberts, i Germain byl tzv. „Mudrcem“ – bytostí zrozenou se vzpomínkami na První civilizaci z dob dávno zapomenutých. Přestože v řádu dosáhl vysokého postavení, jeho radikální vize se střetly s názory tehdejšího velmistra Chrétiena Lafrenièra. V 70. letech 18. století byl Germain z řádu vyhoštěn; jediný, kdo se proti tomuto rozhodnutí postavil, byla Marie Levesque, její hlas však byl oslyšen. Cesta k moci a revoluční intriky V roce 1789 začal Germain s pomocí věrných následovníků, jako byli Levesque, Sivert či Peletier, osnovat pád staré templářské gardy. Do svých služeb naverboval i „Krále krys“ (Le Roi des Thunes) poté, co tento vůdce podsvětí pocítil pohrdání od tehdejšího velmistra De la Serreho. Právě Král krys zasadil smrtelnou ránu De la Serreovi během templářského obřadu jeho dcery Élise. Ačkoliv se novým velmistrem stal Lafrenière, Germainova frakce skrytě sílila. V lednu 1791 vstoupili do hry Asasíni. Arno Dorian postupně likvidoval Germainovy spojence, až ho pátrání po vrahovi De la Serreho dovedlo přímo do stříbrníkovy dílny. Germain zde sehrál roli vězně a lstivě nasměroval Arna k likvidaci Lafrenièra, čímž se elegantně zbavil svého hlavního soka v rámci řádu. Zatímco Arno věřil, že koná spravedlnost, Germain z pozadí dál rozdmýchával chaos, který vyvrcholil potravinovými nepokoji a zářijovými masakry roku 1792. Pád Velmistra a odkaz zkázy Na začátku roku 1793 již Germain neskrýval svou moc. Při popravě krále Ludvíka XVI. se otevřeně přihlásil k vizi Francie osvobozené od tyranie starých pořádků. Rozhodující střet nastal v červenci 1794 v pařížském Templu. Germain se zde chopil Meče Edenu, prastaré zbraně Jacquese de Molay. Během brutálního souboje s Arnem a Élisou meč explodoval; Élise zahynula a Germain byl smrtelně zraněn. Arno jej následně dorazil svou skrytou čepelí. S Germainovou smrtí se sice zhroutilo vedení řádu, ale jizvy, které na Francii zanechal, se hojily desítky let. Filozofie nového řádu Germain nevnímal templářství jako pouhé udržování pořádku skrze aristokratické struktury. Jako Mudrc věřil, že lidstvo potřebuje projít očistným ohněm chaosu, aby pochopilo skutečnou podstatu kontroly. Revoluci nepovažoval za tragédii, ale za nezbytný nástroj k vykořenění zkostnatělé šlechty a nastolení nového věku, v němž by moc nebyla dána původem, ale schopností ovládat kapitál a strach. Stříbro jako nástroj kontroly Jeho mistrovství v kovářství nebylo jen zástěrkou. Germain dokázal do svých výrobků vkládat jemné symboly a mechanismy, které sloužily k tajné komunikaci mezi jeho stoupenci. Říkalo se, že některé z jeho šperků a nádob vyrobených pro evropskou elitu obsahovaly stopy prastarých technologií, které měly nenápadně ovlivňovat mysl jejich držitelů a upevňovat tak jeho vliv v nejvyšších patrech politiky. Temné dědictví Mudrce Smrtí Germaina v Templu nezaniklo pouze jeho tělo, ale i obrovské množství znalostí o První civilizaci. Ve svých posledních okamžicích skrze vizi sdělil Arnovi, že jeho činy byly vedeny proroctvím, které přesahuje lidské chápání času. Ačkoliv byl fyzicky poražen, jeho vize „vlády lidu“ (která byla ve skutečnosti vládou skrytých elit) se stala základem pro moderní podobu templářského vlivu v 19. a 20. století. Paříž v plamenech I po jeho skonu zůstala Paříž v rozkladu. Jakobínský teror, který Germain pomáhal rozpoutat, pokračoval vlastní setrvačností. Arno Dorian strávil zbytek svého života snahou napravit škody, které Germainova ambice napáchala. Zničený Meč Edenu a trosky chrámu zůstaly mementem muže, který věřil, že k vybudování dokonalého světa je nejprve nutné nechat ten starý do základů vyhořet.

Další informace: 126. pěší, 135. pěší pluk Kerch-Enikol.