Gagnéš Mankad

Gagnéš Mankad (313 př. n. l. – ?) byl indický kopiník ve službách Maurjovské říše, který sloužil pod vojevůdcem Džábirem v bitvě u Džiroftu v jižním Íránu roku 326 př. n. l.

Mankad pocházel z oblasti Magadhy a k maurjovskému vojsku se připojil v mladém věku. Proslul především svou neochvějnou disciplínou v první linii falanxů, kde indičtí kopiníci čelili náporům perské a řecké jízdy. Jeho působení v tažení na západ je historiky považováno za jeden z prvních doložených případů, kdy maurjovská vojenská síla operovala tak hluboko na území dnešního Íránu, což svědčí o tehdejších ambicích dynastie expandovat za hranice Indického subkontinentu. Během bitvy u Džiroftu se Mankad vyznamenal hrdinským činem, když se mu podařilo ubránit strategický úvoz před přesilou nepřátelských průzkumníků. Podle ústní tradice, která se dochovala v pozdějších kronikách, byl vyzbrojen dlouhým bambusovým kopím s hrotem z tvrzené oceli, což byla zbraň, která v rukou zkušeného vojáka dokázala zastavit i rozjetého válečného slona. Za svou statečnost byl Džábirem povýšen do hodnosti velitele menšího oddílu, tzv. patti. Po skončení perského tažení se Mankad vrátil do údolí Gangy, kde se podílel na reformě výcviku maurjovské pěchoty. Do standardního drilu zavedl prvky asymetrického boje, které si osvojil během střetů v drsném terénu íránských hor. Jeho přínos pro vojenskou taktiku byl natolik zásadní, že některé jeho postupy o výměně formací v hustém prachu byly citovány v pozdějších traktátech o válečném umění, jež vznikaly na dvoře Čandragupty Maurji. Závěr jeho života zůstává zahalen tajemstvím. Zatímco některé zdroje uvádějí, že padl při obraně hranic proti seleukovským nájezdům, lidové legendy v jeho rodném kraji vyprávějí o tom, že se na stará kolena uchýlil do asketického ústraní v podhůří Himálaje. Ať už byl jeho osud jakýkoliv, Gagnéš Mankad zůstává v historickém povědomí symbolem indického vojáka, jehož odvaha překročila hory i staletí.

Další informace: 105. illinoiský pěší pluk, 152nd Vladikavkaz Infantry Regiment.