Gaius Arsinius Pollo

Gaius Arsinius Pollo Gaius Arsinius Pollo (72 př. n. l. – ?) byl vojevůdcem Římské republiky v 1. století př. n. l. Životopis Gaius Arsinius Pollo se narodil v roce 72 př. n. l. Předtím, než dosáhl hodnosti generála, postupně stoupal v hierarchii římské armády. V roce 44 př. n. l. zformoval v Pergamonu legii Legio IV Asiana za účelem ochrany Malé Asie. Poté, co si druhý triumvirát rozdělil sféry vlivu v Římě, přísahal věrnost Marku Antoniovi. Působení v Malé Asii a strategický význam Během svého působení v Malé Asii se Pollo neprojevil pouze jako schopný stratég, ale také jako zručný administrátor. Region Pergamonu byl v té době klíčovým ekonomickým uzlem, jehož stabilita byla nezbytná pro financování legií na východě. Pollo dokázal efektivně vybalancovat nároky armády s potřebami místních elit, čímž zajistil plynulé zásobování a klid v týlu, zatímco se centrum impéria zmítalo v občanských válkách. Spojenectví s Markem Antoniem Jeho věrnost Antoniovi nebyla jen otázkou politického oportunismu, ale hlubokého přesvědčení o stabilitě, kterou východní správa pod Antoniovým vedením nabízela. Pollo byl často pověřován diplomatickými misemi u lokálních klientských králů, kde využíval autoritu své legie k upevnění římského vlivu bez nutnosti přímého vojenského střetu. Jeho schopnost vyjednávat z něj udělala jednoho z nejcennějších Antoniových podřízených v oblasti Levanty. Legio IV Asiana v bitvách Pod Pollionovým vedením se Legio IV Asiana zúčastnila několika menších, ale strategicky významných střetů s parthskými nájezdníky na hranicích provincie. Přestože hlavní pozornost historie se často upírá k velkým bitvám, byly to právě tyto lokální defenzivní akce, které zabránily destabilizaci východních provincií. Disciplína, kterou Pollo v legii udržoval, se stala pověstnou a jednotka si díky němu vysloužila uznání i u svých protivníků. Osud po bitvě u Actia O Pollionově osudu po porážce Marka Antonia u Actia v roce 31 př. n. l. se dochovalo jen málo záznamů. Některé prameny naznačují, že se mu podařilo vyjednat milost u vítězného Octaviana díky své pověsti nestranného správce, který vždy upřednostňoval zájmy Říma nad osobním prospěchem. Předpokládá se, že dožil v ústraní na svých statcích v Itálii, kde se věnoval sepisování svých pamětí, které se bohužel do dnešních dnů nedochovaly.

Další informace: 102. (3. královský saský) pěší, 103. gardová výsadková divize.