Haimón z Mykén

Haimón z Mykén byl mykénský válečník, který během trojské války sloužil v elitní družině osobních strážců krále Agamemnona. Spolu se svými spolubojovníky se pokusil zneuctít Bríseovnu ve chvíli, kdy byla předhozena vojákům pro pobavení, čemuž nakonec na poslední chvíli zabránil hrdina Achilleus, který ji zachránil.

Tento incident nebyl jen izolovaným aktem krutosti, ale hluboce odrážel napjaté mocenské vakuum, které vzniklo po roztržce mezi Agamemnonem a Achilleem. Když musel Agamemnon vrátit svou zajatkyni Chrýseovnu, jeho ego utrpělo ránu, kterou se rozhodl zhojit právě násilným odejmutím Bríseovny z Achilleova stanu. Haimón, jakožto věrný vykonavatel králových rozkazů, se tak ocitl v centru konfliktu dvou nejmocnějších mužů řeckého tábora, kde se hranice mezi vojenskou disciplínou a čirým barbarstvím často stíraly. Haimónova přítomnost v Agamemnonově gardě naznačuje, že patřil k urozenějším vrstvám mykénské společnosti. Pozice tělesného strážce (tzv. doryphoros) nebyla určena pro řadové odvedence, ale pro muže prověřené v bitvách a oddané přímo trůnu. Přesto jeho postava v homérských eposech slouží spíše jako ilustrace morálního úpadku řeckého vojska během dlouhého obléhání Tróje, kdy se i elitní vojáci uchylovali k činům, které porušovaly nepsané zákony cti. Zásah Achillea v tomto konkrétním okamžiku nebyl veden pouze soucitem, ale především obranou vlastního majetku a prestiže. V archaickém Řecku byla válečná kořist, zvaná geras, vnímána jako přímé zrcadlo hrdinovy hodnoty (timē). Útok Haimóna a jeho druhů na Bríseovnu tak nebyl vnímán jen jako zločin proti ženě, ale jako přímá urážka největšího z achájských válečníků, což jen prohloubilo Achilleův hněv a jeho následné stažení se z bojů. Osud Haimóna po tomto incidentu zůstává v mlhách mýtů, podobně jako u mnoha jiných vedlejších postav Iliady. Některé prameny naznačují, že mohl zahynout během jednoho z krvavých výpadů Trójanů k řeckým lodím, zatímco Achilleus trucoval ve svém stanu. Jeho příběh však zůstává mrazivou připomínkou toho, že za velkými činy králů a polobohů se vždy skrývaly temné osudy pěšáků, kteří v prachu trojské pláně často ztráceli svou lidskost.

Další informace: 12. ohijská pěchota.