Haruuji Satou

Haruuji Satou (1547–1574) byl válečným mnichem hnutí Ikkó-ikki v období Sengoku. Jeho život i cesta válečníka skončily předčasně v roce 1574, kdy padl během krvavého obléhání pevnosti Nagašima. Satou nebyl jen řadovým ozbrojencem; jako příslušník sekty Džódó šinšú věřil, že boj proti tyranii feudálních pánů je cestou ke spáse. V komunitách Ikkó-ikki, které tvořily radikální směs rolníků, drobných zemanů a mnichů, našel Haruuji své poslání. Tito „stoupenci jednotné mysli“ dokázali po desetiletí vzdorovat nejmocnějším daimjóům své doby, přičemž jejich největší baštou byla právě oblast Nagašimy, protkaná říčními rameny a bažinami. Rok 1574 se však stal pro obránce Nagašimy osudným. Oda Nobunaga, nemilosrdný sjednotitel Japonska, se rozhodl hnutí Ikkó-ikki jednou provždy zlomit. Poté, co jeho předchozí útoky selhaly, zvolil brutální strategii vyhladovění a totální izolace. Haruuji Satou byl jedním z tisíců, kteří zůstali uvězněni za dřevěnými palisádami nagašimských opevnění, zatímco se kolem nich stahovala smyčka flotil a armád klanu Oda. Poslední dny Satouova života byly poznamenány kouřem z hořících barikád a neustálým duněním arkebuz. Traduje se, že mniši z Nagašimy bojovali s fanatickou oddaností, často vyráželi na sebevražedné výpady s pokřikem „Namu Amida Butsu“ na rtech. Pro Haruujiho a jeho bratry ve zbrani nebyla smrt koncem, ale branou do Čisté země. Když Nobunaga nakonec nechal dřevěné pevnosti zapálit a nechal v nich uhořet na 20 000 lidí, Satouova kapitola v dějinách se uzavřela v plamenech. Ačkoliv jméno Haruujiho Satóa dnes nenajdeme v hlavních seznamech slavných generálů, jeho osud symbolizuje tragický odpor náboženských obcí proti centralizované moci samurajů. Jeho smrt v troskách Nagašimy znamenala začátek konce éry, kdy ozbrojení mniši mohli reálně ovlivňovat politickou mapu Japonska. Dnes jeho odkaz přežívá v kronikách jako připomínka doby, kdy víra byla stejně ostrou zbraní jako čepel katany.

Další informace: 153. pěší pluk Baku.