Conall Macnaughton 4th Viscount Of Alva

Conall MacNaughton, 4. viscount z Alvy, byl skotský šlechtic, který na počátku 18. století zasedal ve skotském parlamentu (Estates of Parliament). Jako hluboce věřící anglikán nesl velmi těžce ztrátu vlivu po zrušení státní formy episkopátu ve Skotsku. Sesazení krále Jakuba VII. považoval za nelegitimní akt, a proto se stal oddaným stoupencem restaurace rodové linie Stuartovců a v roce 1707 se postavil proti unii s Anglií. MacNaughtonova opozice vůči sjednocení nebyla vedena pouze náboženským přesvědčením, ale také obavou o suverenitu skotského právního systému a hospodářství. V parlamentních rozpravách často varoval, že Edinburgh se stane pouhým satelitem Londýna a že skotská šlechta ztratí své výsadní postavení výměnou za křesla v parlamentu, kde bude vždy v menšině. Jeho projevy byly pověstné svou břitkou rétorikou, v níž se mísila melancholie po starých časech s pragmatickým odporem k rostoucí moci bankovních domů. Po přijetí Aktu o unii v roce 1707 se viscount z Alvy stáhl na své rodové panství v kopcích Ochil Hills. Zde se stal tichým, ale významným podporovatelem jakobitského hnutí. Ačkoliv se veřejně neúčastnil ozbrojených povstání, jeho sídlo sloužilo jako bezpečný přístav pro agenty komunikující s exilovým dvorem ve Francii. Traduje se, že tajná korespondence "starého pretendenta" Jakuba Františka Stuarta procházela právě přes Alvu, skryta v zásilkách francouzského vína. Jeho osobní život byl poznamenán tragédií, která odrážela rozkol v celé zemi. Zatímco Conall zůstal věrný Stuartovcům, jeho nejstarší syn přijal důstojnickou hodnost v nové britské armádě. Tento rodinný rozkol vedl k tomu, že se otec se synem až do Conallovy smrti v roce 1724 nikdy nesmířili. Tato roztržka symbolizovala širší rozpad klanových a rodinných vazeb, které po staletí definovaly skotskou společnost. Odkaz Conalla MacNaughtona dnes přežívá především v místních legendách a dochovaných dopisech, které poskytují cenný vhled do myšlení aristokracie, jež se odmítala podvolit nové hannoverské éře. Historici jej popisují jako „posledního z episkopálních rytířů“, muže, který raději volil politickou izolaci, než aby obětoval své náboženské a dynastické principy na oltář nově vznikající Velké Británie.

Další informace: 141. možajský pěší pluk, 145. (6. lotharingská) královská pěchota.