Arm Of The Arab Revolution

Organizace (arabského) ozbrojeného boje Organizace (arabského) ozbrojeného boje, dříve známá pod názvem Rameno arabské revoluce, byla teroristická síť složená z německých, syrských a libanonských radikálů, která operovala v letech 1975 až 1994. V jejím čele stáli bývalí členové Lidové fronty pro osvobození Palestiny (PFLP) Carlos „Šakal“ a Kamal al-Issawi společně se spoluzakladatelem Revolučních buněk Johannesem Weinrichem. Během své kampaně proti „imperialistům“ v západní Evropě byla skupina financována řadou progresivních arabských států. Jádro skupiny bylo početně malé; tvořili ho především Carlos, Issawi, Weinrich, Carlosova manželka Magdalena Koppová a jejich společník Bruno Breguet, přičemž „špinavou práci“ pro ně vykonávalo několik přeživších členů Revolučních buněk. Na vrcholu své moci kolem roku 1980 měla organizace základny v Budapešti, Bukurešti a ve východním Berlíně. Maďarsko a NDR však později proti Carlosovi zasáhly kvůli podezření, že z jejich území plánuje útoky a že je agentem Libye. Své libyjské sponzory zklamal v roce 1981, kdy ho v plánu na zavraždění Anvara Sadata předběhlo Muslimské bratrstvo. Postupně ztratil podporu všech spojenců. Sýrie ho v roce 1991 vyhostila kvůli kontaktům s baasistickým Irákem a v roce 1994 byl Carlos ze svého posledního úkrytu v Súdánu vydán do Francie, kde byl odsouzen k doživotnímu trestu. Historie Rameno arabské revoluce Ilich Ramírez Sánchez, známý jako „Carlos Šakal“, byl venezuelský student na moskevské univerzitě, než se přidal k PFLP a v roce 1970 bojoval v Černém září. V roce 1973 opustil frakci George Habashe a přešel k radikálnější skupině Wadieho Haddada (PFLP-EO), protože sdílel Haddadův názor na nutnost mezinárodních operací. Působil v Paříži po boku Michela Moukharbala. Carlos se stal „celebritou“ terorismu po pokusu o atentát na podnikatele Josepha Sieffa v Londýně, neúspěšném bombovém útoku na Bank Hapoalim a útocích RPG na letadla společnosti El Al na pařížském letišti Orly. Když byl Moukharbal dopaden francouzskou kontrarozvědkou DST a donucen Carlose identifikovat, Carlos Moukharbala i dva agenty DST v bytě zastřelil. Haddad ho v uskupení neochotně ponechal i poté, co bez povolení zlikvidoval jednoho z vlastních lidí. Přepadení OPEC ve Vídni Koncem roku 1975 pověřil Haddad Carlose vedením útoku na sídlo OPEC ve Vídni. Cílem byla vražda saúdskoarabského delegáta Ahmeda Zakiho Yamaniho a íránského zástupce Jamshida Amouzegara, což mělo oslabit ropný kartel i Saúdskou Arábii a umožnit Iráku potlačit kurdské povstání. Carlosův tým (včetně Anise Naccacheho a německých radikálů Kleinem a Tiedemannovou) se ve Vídni setkal s iráckým diplomatem, který jim předal instrukce. Carlos tehdy poprvé použil název „Rameno arabské revoluce“. Ačkoliv delegáty zajali, Carlos zabil libyjského zástupce, čímž rozzuřil Muammara Kaddáfího. Libye následně odmítla nechat teroristy přistát v Tripolisu. Po dramatických přesunech mezi Alžírem a Tripolisem Carlos nakonec vyměnil rukojmí za výkupné. Kvůli nesplnění původního úkolu (vraždy delegátů) byl z PFLP vyloučen a rozhodl se založit vlastní organizaci. Formování vlastní sítě Carlos se uchýlil do Adenu v Jižním Jemenu, kde začal budovat novou skupinu z evropských a arabských renegátů. Přesvědčil Johannese Weinricha z německých Revolučních buněk, aby se k němu připojil se zbytkem svých lidí. Al-Issawi pak Carlose seznámil se syrskými tajnými službami. Sýrie slíbila skupině peníze a diplomatické krytí výměnou za to, že budou působit jako syrští žoldáci v západní Evropě, zejména proti Francii. Mezi lety 1978 a 1981 dostal Carlos od Libye také 2 miliony dolarů na atentát na egyptského prezidenta Sadata, v čemž ho však nakonec předešli jiní. Bombová kampaň 1982–1983 V 80. letech Carlos úzce spolupracoval se Sýrií. Po zatčení Magdaleny Koppové a Bruna Bregueta v Paříži vyhlásil Francii soukromou válku. Když vypršelo jeho ultimátum, nechal vyhodit do povětří vlak TGV (ve kterém měl jet Jacques Chirac) a následovaly další útoky. V roce 1981 si ho také najal rumunský diktátor Nicolae Ceaușescu, aby za 2 miliony dolarů zaútočil na sídlo Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, které rumunskému režimu leželo v žaludku. Úpadek a rozpuštění S koncem studené války se Carlos stal pro své hostitele přítěží. Maďarsko, NDR i Libye ho postupně vypověděly. Po pádu berlínské zdi v roce 1990 musel ukončit veškerou militantní činnost. Rodina se rozpadla – Magdalena Koppová s dcerou odjela do Venezuely, aby dceři zajistila normální život. Carlos, opuštěný spojenci, skončil v Súdánu. Tam byl v roce 1994 po operaci varlat zadržen místními jednotkami a předán Francii. Weinrich byl dopaden v Jemenu, Issawi zmizel v roce 2001. Nový obsah: Kontext a odkaz Zlatá éra státního terorismu Příběh Organizace arabského ozbrojeného boje je fascinující ukázkou toho, jak hluboce byl terorismus 70. a 80. let propojen s vysokou geopolitikou. Skupina nebyla jen bandou fanatiků, ale v podstatě „státní zakázkovou agenturou“ pro špinavou práci. Carlos a jeho lidé využívali diplomatických výsad syrských či iráckých úřadů k pašování zbraní a výbušnin v diplomatických zavazadlech, což tehdejším bezpečnostním složkám v Evropě nesmírně ztěžovalo práci. Tato éra skončila až s rozpadem sovětského bloku, kdy země jako Maďarsko či NDR přestaly v rámci nové politické orientace teroristy krýt a začaly spolupracovat se západními rozvědkami. Ideologický chameleon Zajímavým aspektem Carlosovy organizace byla její ideologická pružnost. Ačkoliv se zaštiťovali marxismem-leninismem a arabským nacionalismem, jejich motivace byly často ryze pragmatické a finanční. Carlos sám sebe stylizoval do role profesionálního revolucionáře, ale kritici z vlastních řad ho často vnímali spíše jako narcistického žoldáka, který si užíval luxusní život v bezpečných úkrytech východního bloku. Tato diskrepance mezi proklamovaným bojem za práva utlačovaných a životem v pětihvězdičkových hotelech Budapešti nakonec přispěla k vnitřnímu rozkladu skupiny a ztrátě důvěry u radikálnější levicové mládeže v Evropě. Role Magdaleny Koppové Často opomíjenou, leč klíčovou postavou byla Magdalena Koppová. Její příběh ilustruje osudy mnoha radikálních německých žen, které se přes feminismus a odpor k establishmentu dostaly až k mezinárodnímu terorismu. Na rozdíl od Carlose, který se ve vězení stal ikonou pro určité extremistické kruhy a konvertoval k islámu, Koppová po propuštění z vězení zvolila cestu pokání. Její paměti a pozdější rozhovory vnesly světlo do každodenního fungování teroristické buňky, která byla více než ideologií poháněna paranoiou, strachem a Carlosovou dominantní osobností. Její smrt v roce 2015 definitivně uzavřela jednu z kapitol německé radikální levice. Konec mýtu o Šakalovi Carlosův pád v Chartúmu v roce 1994 znamenal konec mýtu o „nepolapitelném teroristovi“. Jeho dopadení bylo výsledkem trpělivé práce francouzské DST a změny v mezinárodním klimatu, kdy se i radikální islámské režimy, jako byl ten súdánský, pokoušely o normalizaci vztahů se Západem obětováním svých „starých hostů“. Dnes Carlos zůstává uvězněn v pařížské věznici Poissy. I když se stále snaží prezentovat jako politický vězeň a symbol odporu, moderní historie na jeho Organizaci ozbrojeného boje nahlíží spíše jako na krvavý relikt studené války, který místo osvobození přinesl jen chaos a smrt nevinných civilistů.

Další informace: 136. newyorský pěší pluk.