Frank Poincar

Frank Poincaré (narozen 1756) byl francouzský nádeník, který žil v Paříži v bouřlivém období Velké francouzské revoluce. V roce 1793, během vrcholícího Jakubínského teroru, se zúčastnil veřejné popravy na břehu Seiny na ostrově Île de la Cité. Jakožto prostý dělník patřil Poincaré k vrstvě tzv. sansculotů, kteří tvořili radikální jádro revolučního hnutí v pařížských ulicích. Jeho život v temných uličkách poblíž katedrály Notre-Dame byl poznamenán neustálým nedostatkem potravin a rostoucí inflací, což jej, podobně jako tisíce dalších, hnalo na náměstí, kde se kovala nová podoba Francie. Přestože nepatřil k politickým špičkám, jeho přítomnost u gilotiny svědčila o fascinaci i hrůze, kterou tehdejší společnost k „národní břitvě“ chovala. Onen osudný den na Île de la Cité nebyl jen krvavým divadlem, ale symbolem definitivního konce starého režimu. Frank, obklopen davem skandujícím hesla o rovnosti a bratrství, sledoval, jak se čepele gilotiny lesknou v odpoledním slunci. Pro muže jeho postavení znamenala revoluce naději na důstojnější život, ovšem všudypřítomný strach z udavačství a Výboru pro veřejné blaho činil každodenní existenci v Paříži extrémně nejistou. Historické prameny naznačují, že Poincaré mohl být zaměstnán při opevňovacích pracích nebo v dílnách na výrobu zbraní, které v té době narychlo vznikaly pro potřeby revolučních armád bojujících na hranicích. Právě v těchto místech se mísil hněv lidu s ideály osvícenství, a Frank se tak stal přímým svědkem transformace poddaných v občany, i když tato cesta byla vykoupena krví na pařížské dlažbě. Po roce 1794, kdy padl Robespierre a Teror skončil, se stopy Franka Poincarého v archivech vytrácejí. Předpokládá se, že buď splynul s anonymním davem průmyslové Paříže, nebo padl v následujících napoleonských válkách, které zanedlouho zachvátily celou Evropu. Jeho příběh však zůstává cenným střípkem v mozaice osudů obyčejných lidí, kteří tvořili kulisy velkých dějin.

Další informace: 119. newyorský pěší pluk, 148. kaspický pěší pluk.