Company Rule In India

Vláda Východoindické společnosti v Indii Vláda společnosti v Indii představuje kapitolu v dějinách jižní Asie mezi lety 1757 a 1858, kdy britská Východoindická společnost (EIC) ovládala indický subkontinent ze svého sídla v Kalkatě. Tato éra započala vítěznou bitvou u Plassey roku 1757 a skončila v momentě, kdy nad Indií převzalo přímou kontrolu britské impérium v podobě tzv. „Britského Rádže“. K tomuto kroku došlo po potlačení velkého indického povstání (vzpoura sepojů), které otřáslo samotnými základy britské moci. Pozadí a vzestup Postavení Británie jako ostrovního národa ji paradoxně nutilo k otevřenosti vůči světu. Závislost na obchodu hnala Brity daleko za vlastní břehy. Po rozpačitých začátcích za vlády Alžběty I. směřovaly první koloniální výboje přes Atlantik do Severní Ameriky. 18. století však přineslo zisky v Kanadě a upevnění pozic v Indii právě skrze Východoindickou společnost. Hvězda Společnosti začala strmě stoupat pod vedením Roberta Clivea, když mu mughalský císař Šáh Alam II. udělil právo na výběr daní (divání) v Bengálsku. Tyto akvizice částečně vyvážily ztrátu amerických kolonií. V éře zrychlující se industrializace se koloniální expanze stala pro Británii nezbytností – potřebovala jak zdroje surovin, tak odbytiště pro své výrobky. Historie a územní zisky V 19. století pokračovala Británie v politice „imperialismu z dálky“, kde Východoindická společnost vystupovala jako okupační mocnost. Výboje neustávaly; mughalský císař Šáh Alam II., jehož autorita byla již dříve zlomena porážkou u Buxaru, musel v roce 1804 přijmout britskou ochranu a stal se de facto loutkou v rukou Společnosti. Po roce 1818 byla zlomena moc Maráthské konfederace, čímž se Britům otevřela cesta k další dominanci. Expanze pokračovala v roce 1824 dobytím Barmy. Do roku 1826 ovládla vojska Společnosti Ásám a Manípur. Přišly však i drtivé neúspěchy. První anglo-afghánská válka (1839–1842) skončila katastrofou – z původního kontingentu 4 500 vojáků a 12 000 civilistů, kteří vytáhli na Kábul, přežil pouze jediný muž, vojenský lékař William Brydon. Britové se však brzy vrátili do ofenzívy, ovládli Sindh (1843), Gválijar (1844) a po dvou válkách se Sikhy si podmanili Paňdžáb. Daně, obchod a „civilizační mise“ Do roku 1856 byla většina subkontinentu pod přímou či nepřímou správou Britů. Společnost se proměnila z obchodní firmy na vládní aparát, jehož zisky plynuly primárně z daní. Korupce byla běžným jevem, o čemž svědčí i proces s guvernérem Warrenem Hastingsem, který byl sice zproštěn viny, ale jeho pověst byla zničena. Británie svou přítomnost ospravedlňovala „civilizačním posláním“. Došlo k potlačení rituálního upalování vdov (satí) a dětských vražd dívek. Rovněž byl vymýcen kult Thugů – lupičů, kteří vraždili pocestné jako oběti bohyni Kálí. Zároveň byla budována infrastruktura: silnice a železnice sice sloužily primárně vojenským a obchodním účelům, ale navždy změnily tvář Indie. Vzpoura a vznik Rádže Mnoho Indů však na britské snahy pohlíželo s nedůvěrou. Vnímali vzdělávací systém jako nástroj k vykořenění indických tradic. Napětí vyvrcholilo v roce 1857 povstáním sepojů. Po jeho potlačení byla Východoindická společnost rozpuštěna a Indie přešla pod přímou správu Londýna. Královna Viktorie byla prohlášena císařovnou Indie – „perly v britské koruně“. Britové v Indii žili v izolovaném luxusu, obklopeni sluhy, zatímco v roce 1947 se Indie po dekádách hnutí za nezávislost konečně dočkala svobody. Ekonomický dopad a deindustrializace Zatímco Británie prezentovala svou vládu jako přínos, pro indickou ekonomiku znamenala éra Společnosti drastický zlom. Před příchodem Britů byla Indie jedním z největších světových exportérů textilu. Britská celní politika a dovoz levné strojové bavlny z Lancashiru však domácí tkalce zruinovaly. Indie se z exportéra hotových výrobků stala pouhým dodavatelem surovin pro britské továrny. Tento proces „řízené deindustrializace“ vedl k masivnímu zchudnutí venkova a zvýšil náchylnost země k hladomorům, které v průběhu 19. století stály miliony životů. Administrativní labyrint a armáda Správa tak obrovského území vyžadovala vznik sofistikovaného byrokratického aparátu. Britská civilní služba (ICS) se stala „ocelovým rámem“ impéria. Do těchto elitních postů měli Indové po dlouhou dobu prakticky uzavřený přístup. Klíčovým pilířem moci zůstávala armáda, která byla po roce 1857 reorganizována tak, aby se zabránilo další vzpouře. Poměr britských vojáků k indickým se zvýšil a dělostřelectvo bylo svěřeno výhradně do britských rukou. Indičtí vojáci byli záměrně rekrutováni z tzv. „bojovných ras“, jako byli Gurkhové nebo Sikhové, u nichž se předpokládala větší loajalita ke koruně. Kulturní syntéza a odpor Britská přítomnost v Indii však nebyla jen o útlaku, ale i o nechtěné kulturní syntéze. Angličtina se stala sjednocujícím jazykem pro elity z různých koutů subkontinentu, což paradoxně umožnilo vznik celoindického nacionalistického hnutí. Ironií dějin zůstává, že právě západní ideály liberalismu a demokracie, které Britové vyučovali na svých univerzitách, využili indičtí intelektuálové jako zbraň v boji za sebeurčení. Postavy jako Dadabhai Naoroji začaly na konci 19. století vědecky analyzovat „odliv bohatství“ z Indie do Británie, čímž položily intelektuální základy pro pozdější odpor vedený Gándhím. Odkaz koloniální éry v moderní Indii Dědictví vlády Společnosti a následného Rádže je v dnešní Indii patrné na každém kroku. Od parlamentního systému a nezávislého soudnictví až po kriket, který se stal národním náboženstvím. Velkolepá architektura Nového Dillí, navržená Edwinem Lutyensem, dnes slouží jako centrum indické demokracie. Ačkoliv se Indie s koloniální minulostí vyrovnává kriticky (např. odstraňováním soch kolonizátorů a přejmenováváním měst jako Bombay na Mumbai), anglo-indická historie zůstává nedílnou součástí její identity, která zformovala moderní velmoc 21. století.

Další informace: 12. pluk donových kozáků generála polního maršála hraběte Potěmkin-Tvaricheckého, 14. ulice.