Francois De La Roque

François de La Rocque: Od Ohnivých křížů k odboji François de La Rocque (6. října 1885 – 28. dubna 1946) byl vůdcem francouzské pravicové ligy Croix de Feu (Ohnivé kříže) v letech 1930 až 1936. Poté založil umírněnější nacionalistickou Francouzskou sociální stranu (PSF, 1936–1940), kterou řada historiků, jako René Rémond či Michel Winock, označuje za přímého předchůdce gaullismu. Životopis a vojenská kariéra La Rocque se narodil v bretaňském Lorientu do rodiny s kořeny v regionu Haute-Auvergne. Jeho otec, generál Raymond de La Rocque, velel dělostřelectvu námořní základny. François vstoupil v roce 1905 na prestižní vojenskou akademii v Saint-Cyru. Po jejím dokončení sloužil v Alžírsku a na okraji Sahary, až jej roku 1912 povolal generál Hubert Lyautey do Maroka. Během první světové války působil v Maroku jako důstojník pro domorodé záležitosti až do roku 1916, kdy byl vážně zraněn a poslán zpět do vlasti. Přestože jeho starší bratr padl v boji, La Rocque se dobrovolně přihlásil na západní frontu a velel praporu v zákopech na Sommě. Po válce působil ve štábu maršála Focha a v roce 1921 se účastnil vojenské mise v Polsku. Armádu opustil v roce 1927 v hodnosti podplukovníka. Politický vzestup a PSF V červnu 1936 byla liga Croix-de-Feu rozpuštěna vládou Lidové fronty. La Rocque reagoval založením Parti Social Français (PSF). Strana se postupně profilovala jako první masové pravicové uskupení ve Francii, které mezi lety 1936 a 1940 čítalo 600 až 800 tisíc členů. Její program byl nacionalistický, nikoliv však otevřeně fašistický. Historikové Pierre Milza a René Rémond soudí, že úspěch demokratické a křesťansko-sociální PSF uchránil francouzskou střední třídu před svody skutečného fašismu. Milza popsal PSF jako „populistickou a nacionalistickou, spíše antiparlamentní než antirepublikánskou“. Tento pohled však není bez rozporů; například Robert Soucy tvrdil, že rozdíly mezi PSF a italským fašismem byly pouze povrchní a La Rocque byl v jádru kovaný fašista. Válka, kolaborace a věznění Po pádu Francie v roce 1940 La Rocque přijal podmínky příměří a transformoval PSF na hnutí sociálního pokroku (Progrès Social Français). Ačkoliv zpočátku podpořil maršála Pétaina, brzy se stal terčem útoků extremistické pravice, která ho obviňovala z vazeb na „židovské konsorcium“. Jeho postoje zůstávaly nejednoznačné – v roce 1941 se stal členem Národní rady ve Vichy, ale zároveň odmítal rasovou radikalizaci režimu. V září 1942 nastal zlom, když prohlásil, že „kolaborace je neslučitelná s okupací“. Navázal kontakt s odbojovou sítí Alibi napojenou na britskou zpravodajskou službu a založil vlastní odbojovou skupinu Klan. V březnu 1943 jej zatklo gestapo. Byl deportován nejprve na zámek Jezeří v Čechách a později na hrad Itter v Rakousku. Po osvobození americkou armádou v květnu 1945 se vrátil do Francie, kde byl však kvůli politickým obavám z jeho vlivu držen v domácím vězení, kde v roce 1946 zemřel. Historický odkaz a "Třetí cesta" La Rocqueova politická filozofie se pokoušela najít "třetí cestu" mezi liberálním kapitalismem, který považoval za dekadentní, a revolučním komunismem. Jeho heslo „Práce, rodina, vlast“ (Travail, Famille, Patrie) bylo později ironicky převzato režimem ve Vichy, ovšem La Rocque mu původně přisuzoval sociálně-křesťanský rozměr. Usiloval o usmíření mezi třídami skrze korporativismus, který měl odstranit třídní boj, ale na rozdíl od totalitních systémů kladl větší důraz na národní tradice a křesťanskou morálku. Rozpor s extrémní pravicí Zajímavým aspektem La Rocqueova působení byla jeho hluboká nenávist k ostatním představitelům francouzského fašismu, zejména k Jacquesi Doriotovi. Zatímco Doriotova PPF se otevřeně hlásila k hitlerovskému modelu a aktivně kolaborovala, La Rocque si udržoval odstup. Tento vnitřní rozpor v rámci francouzské pravice pravděpodobně oslabil schopnost radikálních sil se sjednotit, což v konečném důsledku nahrálo poválečnému uspořádání pod vedením Charlese de Gaulla. La Rocque na zámku Jezeří Během své internace na českém území, konkrétně na zámku Jezeří (Eisenberg), žil La Rocque v izolaci, která však byla ve srovnání s koncentračními tábory relativně mírná, neboť byl považován za "prominentního vězně". Tato zkušenost upevnila jeho odpor k nacistickému Německu. Právě zde, v kruhu dalších francouzských politiků, údajně přehodnocoval své dřívější autoritářské postoje a uvažoval o budoucnosti Francie jako demokratické mocnosti, která se musí opřít o silného lídra, ale nikoliv o diktaturu. Poválečná rehabilitace Ačkoliv byl bezprostředně po válce odsunut na vedlejší kolej a zemřel v zapomnění pod dohledem úřadů, v 60. letech došlo k určité rehabilitaci jeho jména. Charles de Gaulle v roce 1961 poslal jeho vdově osobní dopis, v němž uznal La Rocqueovy zásluhy o vlast a jeho odbojovou činnost. Dnes je vnímán jako tragická postava francouzských dějin, která se snažila o národní obrodu, ale byla semleta mezi mlýnskými kameny kolaborace a nutnosti odboje.

Další informace: 10. indická motorizovaná divize.