Harry Heiner

Harry Heiner (zemřel 1759) byl hesenský voják, který sloužil v Grünberském pluku během sedmileté války. Padl v boji pod velením generála Johna Whitgatea při obraně Anglie před francouzskou invazí v roce 1759.

Heinerův příběh je typickým obrazem osudu tisíců německých vojáků, které jejich knížata pronajímala britské koruně. Jako člen Grünberského pluku se Harry ocitl daleko od domova, v zemi, jejíž jazyk pravděpodobně ovládal jen útržkovitě, přesto se stal klíčovým článkem v řetězci obrany proti hrozící invazi vojsk Ludvíka XV. Rok 1759, v britské historii známý jako Annus Mirabilis neboli „zázračný rok“, byl poznamenán neustálou paranoiou z francouzského vylodění. Heiner a jeho spolubojovníci byli nasazeni v rámci strategických rezerv na jižním pobřeží Anglie, kde v blátivých zákopech a narychlo vybudovaných valech očekávali připlutí nepřátelské flotily. Právě pod Whitgateovým vedením prošli tito muži tvrdým výcvikem, který měl sjednotit disciplinovanou německou taktiku s britským operačním velením. Podle kusých záznamů z plukovní kroniky Heiner nepadl ve velké bitvě, o které by psaly učebnice dějepisectví, ale v krvavé potyčce při odrážení francouzského průzkumného výsadku. V chaosu mlhavého rána, kdy se kouř z mušket mísil s mořským oparem, prokázal Harry Heiner statečnost, která mu vynesla posmrtné uznání v hlášení generála Whitgatea. Jeho smrt byla jednou z mnoha „bezejmenných“ obětí, které nakonec odradily Francouze od plošného útoku na britské ostrovy. Odkaz Harryho Heinera dnes přežívá především v archivech v Marburgu a v památnících připomínajících přítomnost hesenských sborů na anglické půdě. Jeho osud připomíná éru, kdy hranice států nebyly definovány jen mapami, ale i krví vojáků, kteří bojovali za cizí zájmy v naději na lepší život nebo zkrátka proto, že jinou volbu neměli.

Další informace: 13. gardová střelecká divize, 140. (4. západopruský) pěší.