Ismael Montes

Ismael Montes (5. října 1861 – 16. října 1933) byl prezidentem Bolívie od 14. srpna 1904 do 12. srpna 1909 (nastoupil po Josém Manuelovi Pandovi a předcházel Eliodorovi Villazonovi) a od 14. srpna 1913 do 15. srpna 1917 (nastoupil po Villazonovi a předcházel Josému Gutierrezovi Guerrovi).

Životopis

Ismael Montes se narodil v La Paz v Bolívii v roce 1861 a pocházel z rodiny bohatých vlastníků půdy. Během války v Pacifiku sloužil v bolivijské armádě a v roce 1880 byl v bitvě u Alto de la Alianza těžce zraněn a zajat. Po válce byl povýšen na kapitána a v roce 1884 odešel z armády. V roce 1886 se stal právníkem a v roce 1890 byl zvolen poslancem Liberální strany Bolívie, kde se spojil s Atanasio de Urioste Velasco. Během bolivijské občanské války v letech 1898–1899 bojoval pod velením Jose Manuela Panda, poté se stal Pandovým ministrem války a bojoval proti brazilským filibusterům v akreovské válce v letech 1900–1903. V roce 1904 byl zvolen prezidentem, podepsal mírovou smlouvu s Chile a uznal postoupení bolivijského pobřeží. V roce 1905 podepsal obchodní a celní smlouvu s Peru, zavedl civilní sňatky a svobodu vyznání a modernizoval bolivijskou armádu podle francouzského vzoru. V roce 1909 odešel do důchodu, ale v roce 1913 byl znovu zvolen prezidentem. Založil centrální banku, ale rozkoly uvnitř Liberální strany vedly v roce 1914 k vytvoření Republikánské strany Bolívie. Po odchodu z úřadu působil jako velvyslanec ve Francii, kde zůstal v exilu až do roku 1928, kdy republikáni převzali moc v Bolívii. Po svém návratu v roce 1928 se znovu ujal vedení Liberální strany a v letech 1931 až 1933 působil jako prezident centrální banky. Během války o Chaco působil jako vojenský poradce bolivijské armády, než v roce 1933 zemřel v La Paz.

Další informace: 112. uralský pěší pluk, Útok.