Friedrich Paulus

Friedrich Paulus (23. září 1890 – 1. února 1957) byl polní maršál nacistického Německa během druhé světové války. Paulus velel německé 6. armádě v bitvě u Stalingradu v letech 1942–1943, během níž byl donucen kapitulovat. Během sovětského zajetí se stal kritikem nacistického režimu a zemřel v roce 1957 ve východním Německu.

Životopis

Friedrich Paulus se narodil v roce 1890 v Guxhagenu v Německé říši a v únoru 1910 vstoupil do německé císařské armády. Po vypuknutí první světové války bojoval ve Francii a později sloužil v Makedonii, Francii, Rumunsku a Srbsku, kde válku ukončil v hodnosti kapitána. Po příměří sloužil jako brigádní pobočník ve Freikorpsu a byl jedním z pouhých 4 000 důstojníků, kteří byli po skončení války ponecháni v Reichswehru. V roce 1935 se stal náčelníkem štábu tankového velitelství a v květnu 1939 byl povýšen na generálmajora a stal se náčelníkem štábu německé 10. armády, která se později téhož roku zúčastnila invaze do Polska. V srpnu 1940, po službě v Nizozemsku a Belgii, byl Paulus povýšen na generálporučíka. V listopadu 1941 byl povýšen na generála tankových vojsk a velitele německé 6. armády poté, co byl Walther von Reichenau povýšen do velení celé armádní skupiny Jih. Toto velení však převzal až v lednu 1942 a v létě téhož roku vedl ofenzívu na Stalingrad. Bitva o Stalingrad zpočátku probíhala pro Němce dobře, ale 6. armáda se v důsledku sovětského protiútoku, operace Uranus, ocitla v obklíčení Rudé armády. Paulus uposlechl rozkaz Adolfa Hitlera, aby za všech okolností udržel pozice svých sil ve Stalingradu, místo aby se pokusil o průlom, a byl povýšen na polního maršála. Nakonec však souhlasil, že se vzdá Rudé armádě, místo aby bojoval až do konce, a neuposlechl Hitlerův rozkaz, aby spáchal sebevraždu (jako katolík byl proti sebevraždě). 31. ledna 1943 se Paulus a jeho štáb vzdali Sovětům a on řekl: „Nemám v úmyslu se zastřelit kvůli tomuto českému desátníkovi,“ čímž vyjádřil svou nenávist k Hitlerovi. Zpočátku se zajatý Paulus odmítal spolupracovat se Sověty, ale po spiknutí z 20. července se stal hlasitým kritikem nacistického režimu. Vyzval Němce, aby se vzdali, a v roce 1946 vystoupil jako svědek obžaloby při norimberských procesech. V roce 1953 mu bylo po opuštění sovětského zajetí povoleno přestěhovat se do východního Německa a v roce 1957 zemřel v Drážďanech ve věku 66 let.

Další informace: 14K Triad, 15. khordad.