Henry Curtmantle

Jindřich II. Plantagenet Jindřich II. (5. března 1133 – 6. července 1189), přezdívaný „Krátký plášť“ (Curtmantle) podle praktického jezdeckého oděvu, který s oblibou nosil, byl anglickým králem od 19. prosince 1154 do své smrti v roce 1189. Na trůně vystřídal Štěpána III. z Blois a jeho nástupcem se stal legendární Richard Lví srdce. Díky dědictví po rodičích a sňatku s Eleonorou Akvitánskou ovládal Jindřich kromě Anglie i rozsáhlá území ve Francii, což z něj činilo jednoho z nejmocnějších vládců tehdejší Evropy. Rozšířil své državy v Irsku a zásadně reformoval anglický právní systém. Jeho vládu však poznamenal tragický konflikt s církví a neustálé vzpoury jeho vlastních synů. Životopis Jindřich II. byl synem císařovny Matyldy (dcery krále Jindřicha I.) a Geoffroye Plantageneta, dědice hrabství Anjou. Poté, co se Matyldě nepodařilo po smrti Jindřicha I. v roce 1135 zajistit anglický trůn a v občanské válce podlehla králi Štěpánovi, musel se mladý Jindřich spoléhat na své francouzské dědictví. Nejprve se stal vévodou z Normandie (dobyté jeho otcem v roce 1144) a po otcově smrti v roce 1152 převzal i hrabství Anjou. Jindřichův sňatek s devatenáctiletou Eleonorou, dědičkou akvitánského vévodství a bývalou manželkou francouzského krále Ludvíka VII., z něj v roce 1152 udělal nejmocnějšího muže Francie. Vládl doméně, kterou historici později nazvali „Anjouovská říše“. Přesto nebylo jisté, zda získá anglickou korunu. Cestu mu otevřela až nečekaná smrt Štěpánova syna Eustacha v srpnu 1153. Podle smlouvy z Winchesteru uznal Štěpán Jindřicha za svého nástupce pod podmínkou, že sám v klidu dožije na trůně. Štěpán však zemřel již v říjnu 1154 a Jindřich II. byl o šest týdnů později korunován ve Westminsterském opatství. Upevnění moci Ačkoliv v Anglii strávil pouze třetinu své pětatřicetileté vlády, jeho vliv zde byl hluboký a trvalý. Občanské války za Štěpánovy vlády zanechaly zemi napospas ambiciózním baronům a vedly k územním ztrátám. V roce 1157 Jindřich donutil skotského krále Malcolma IV., aby vrátil Cumberland, Westmorland a Northumbrii. V roce 1174 pak Skotsko fakticky degradoval na léno anglické koruny, když propustil zajatého krále Viléma Lva výměnou za uznání lenní závislosti (tento stav později zrušil až Richard I.). Doma Jindřich rázně zatočil se Štěpánovými stoupenci, nechal zbořit hrady postavené načerno během války a do ostatních dosadil královské posádky. Do roku 1155 ovládal korunu každý pátý hrad v zemi. Upevnil svou pozici také tím, že vyměnil většinu šerifů za loajální muže a obnovil „lesní zákony“, které plnily královskou pokladnu pokutami. V roce 1158 také zavedl novou, stabilní měnu. Právní systém Klíčem k obnově královské autority bylo posílení justice. Jindřich nahradil chaotický systém místních soudů institucí putujících soudců, kteří pravidelně objížděli zemi. Ti řešili vážné zločiny a zavedli královské příkazy, čímž umožnili poddaným dovolat se spravedlnosti přímo u krále. Tím se moc baronů oslabila a právo se stalo efektivnějším a rychlejším. Konflikt s arcibiskupem Jindřichovým nejbližším spojencem byl kancléř Thomas Becket. Když v roce 1162 zemřel arcibiskup z Canterbury, Jindřich dosadil na jeho místo právě Becketa v naději, že ovládne i církev. Byla to osudová chyba. Becket se stal nekompromisním obráncem církevních privilegií. Spor vyvrcholil otázkou, zda mají být kněží, kteří spáchali zločin, souzeni světskými soudy. Becket odmítl a v roce 1164 uprchl z Anglie. Po návratu v roce 1170 se spor rozhořel nanovo a skončil Becketovou brutální vraždou přímo v canterburské katedrále. Tato událost šokovala křesťanský svět. Jindřich se musel veřejně kát, aby získal rozhřešení, a byl nucen odvolat některé ze svých reforem omezujících církevní moc. Intelektuál na trůně a rozkvět vzdělanosti Jindřich II. nebyl jen válečníkem a administrátorem, ale také jedním z nejvzdělanějších panovníků své doby. Hovořil několika jazyky a na svůj dvůr lákal přední učence z celé Evropy. Právě za jeho vlády se začalo formovat město Oxford jako centrum vzdělanosti, k čemuž přispěl Jindřichův zákaz anglickým studentům navštěvovat pařížskou univerzitu po sporech s francouzským králem. Tato kulturní patronace vedla k rozvoji literatury i filosofie, čímž Jindřich položil základy pro to, co historici nazývají „renesancí 12. století“. Komplexní vztah s Eleonorou Akvitánskou Vztah Jindřicha a Eleonory byl jedním z nejdynamičtějších partnerství středověku. Zatímco v počátcích šlo o spojení mocenské i vášnivé, postupem času se jejich ambice střetly. Eleonora, která byla zvyklá vládnout své Akvitánii pevnou rukou, těžce nesla Jindřichovu snahu o totální kontrolu i jeho četné nevěry (zejména vztah s „Krásnou Rosamundou“). Jejich odcizení zašlo tak daleko, že Eleonora aktivně podporovala vzpoury svých synů proti jejich otci, za což ji Jindřich nechal na dlouhých 16 let uvěznit. Zrod anglo-normanského Irska Jindřichova invaze do Irska v roce 1171 nebyla jen náhodným výbojem, ale strategickým tahem, jak zamezit vzniku nezávislého normanského království na západě. Když se tamní rytíři pod vedením Richarda „Strongbowa“ de Clare začali příliš osamostatňovat, Jindřich zasáhl a vynutil si uznání své nadvlády jak od nich, tak od irských králů. Tím započala staletí složité a často krvavé společné historie mezi Anglií a Irskem, jejíž ozvuky jsou v politice cítit dodnes. Hořký konec neúnavného krále Závěr Jindřichova života byl tragickou ukázkou rozpadu rodiny. Král, který dokázal zkrotit barony a reformovat zákony, nedokázal zkrotit ambice svých synů – Jindřicha Mladíka, Richarda a Geoffroye. Ti se cítili jako „králové bez země“, protože jim otec odmítal předat skutečnou moc. Poslední úder mu zasadil jeho nejmilejší syn Jan, který se v závěru připojil k Richardově vzpouře. Jindřich, zlomený zradou svých nejbližších a podlomeným zdravím, zemřel v samotě na zámku Chinon s vědomím, že jeho říše je v plamenech. Panovník Období vlády Předchůdce Nástupce Jindřich II. Plantagenet 1154–1189 Štěpán III. z Blois Richard I. Lví srdce Exportovat do Tabulek

Další informace: Rok 1987, 152. (1. alsaský) pěší.