Hissene Habre

Hissène Habré: „Africký Pinochet“ Hissène Habré (13. září 1942 – 24. srpna 2021) zastával úřad prezidenta Čadu od 7. června 1982 do 1. prosince 1990. Na postu vystřídal Goukouniho Oueddeie a jeho nástupcem se stal Idriss Déby. Habré, těšící se podpoře Francie a Spojených států, byl neúprosným diktátorem, jehož režim má na svědomí přibližně 40 000 lidských životů, systematické znásilňování a zotročování obyvatelstva. Jeho krutovládu ukončil vojenský převrat v roce 1990. Životopis: Cesta k moci Hissène Habré se narodil 13. září 1942 ve městě Faya-Largeau v Čadu do rodiny pastýřů z etnika Toubou, vyznávajících sunnitský islám. Svá studia politických věd absolvoval ve Francii, odkud se v roce 1971 vrátil do vlasti. Zde se během čadské občanské války připojil k rebelské skupině FROLINAT. Habré se rychle vypracoval v jednoho z klíčových vůdců povstalců, ale v roce 1976 se od FROLINATu odštěpil a založil vlastní ozbrojenou frakci – Severské ozbrojené síly (FAN). S operační základnou ve východním Čadu a podporou Súdánu se Habrému podařilo v roce 1982 dobýt hlavní město N'Djamena, svrhnout stávající vládu a prohlásit se prezidentem. Diktatura a vláda pevné ruky V letech 1982 až 1990 vládl Habré Čadu jako absolutní diktátor. Zřídil obávanou tajnou policii (DDS), jejímž úkolem bylo vyhledávat a likvidovat odpůrce jeho režimu i členy jeho vlastní strany Národní unie pro nezávislost a revoluci (UNIR). Habrého režim prováděl etnické čistky zaměřené na skupiny Sara, Hadjerai a Zaghawa. Političtí vězni byli brutálně mučeni a násilí na ženách či otroctví sloužilo jako nástroj k zastrašování disidentů. Spojené státy a Francie Habrého podporovaly především z pragmatických důvodů – viděly v něm hráz proti regionálním ambicím sousední Libye. Čad pod jeho vedením vedl vleklý pohraniční konflikt s Kaddáfího Libyí na severu. Americká CIA pomáhala Habrému již při jeho cestě k moci a vláda USA poskytovala Čadu masivní vojenskou pomoc během válek s libyjským diktátorem Muammarem Kaddáfím. Habrého pozice však zůstávala vratká i přes vítězství nad Libyjci. Francie nad ním nakonec „zlomila hůl“, protože odmítal zavést pluralitní demokracii a práva na těžbu ropy upřednostnil u amerických firem na úkor těch francouzských. Dne 2. listopadu 1990 vstoupil generál Idriss Déby s podporou Francie a armádou rebelů z etnika Zaghawa do N'Djameny. Habré uprchl do exilu v Senegalu, přičemž ze státní pokladny zcizil 11 milionů dolarů. V Senegalu žil v domácím vězení až do svého zatčení v roce 2013. V květnu 2016 byl odsouzen k doživotnímu trestu za zločiny proti lidskosti a v srpnu 2021 zemřel na následky onemocnění COVID-19. Geopolitická šachovnice: Studená válka v Africe Habrého vzestup a pád nelze plně pochopit bez kontextu studené války. V očích administrativy Ronalda Reagana byl Habré „bojovníkem za svobodu“, protože stál v cestě Muammaru Kaddáfímu, který byl tehdy považován za úhlavního nepřítele Západu a sponzora terorismu. Tato podpora vedla k tomu, že západní mocnosti dlouhou dobu ignorovaly hlášení o masových hrobech a mučení v čadských věznicích. Habré dokázal mistrně využívat strachu Západu z šíření libyjského vlivu k upevnění své vlastní moci. Mašinérie strachu: Úřad DDS Klíčovým nástrojem Habrého teroru byl Úřad pro dokumentaci a bezpečnost (DDS). Tato instituce nebyla jen tajnou policií, ale komplexní sítí informátorů, která pronikla do všech vrstev společnosti. Věznice v N'Djameně, jako byla například nechvalně proslulá „La Piscine“ (bývalý bazén přestavěný na podzemní cely), se staly synonymem pro nepředstavitelné utrpení. Archivy DDS, které byly objeveny po Habrého útěku, později posloužily jako nevyvratitelný důkaz o přímém zapojení prezidenta do plánování represí. Průlomový soud: Africká spravedlnost Soudní proces s Hissènem Habrém v Senegalu byl historickým milníkem pro mezinárodní právo. Bylo to vůbec poprvé, kdy národní soud v jedné africké zemi soudil bývalého vůdce jiné africké země za zločiny proti lidskosti. Tento proces byl výsledkem desetiletí trvajícího boje obětí, které se odmítly vzdát. Vytvoření Mimořádných afrických komor (EAC) ukázalo, že kontinent je schopen vyrovnat se s vlastními diktátory bez výhradního spoléhání se na Mezinárodní trestní soud v Haagu. Temné dědictví a nestabilita Habrého odkaz dodnes straší moderní Čad. Metody, které zavedl k potlačování opozice, částečně přejal i jeho nástupce Idriss Déby, což vedlo k dalšímu cyklu autoritářství a ozbrojených povstání. Etnické napětí mezi severem a jihem země, které Habré svou politikou záměrně prohluboval, zůstává jedním z hlavních důvodů pokračující politické nestability v regionu. Habré sice zemřel ve vězení, ale jizvy, které na čadské společnosti zanechal, se budou hojit ještě mnoho generací.

Další informace: 148. illinoiský pěší pluk, 10. divize.