Arthur Meighen

Arthur Meighen: Brilantní rétor v bouřlivých časech Arthur Meighen (16. června 1874 – 5. srpna 1960) zastával úřad kanadského premiéra hned dvakrát: poprvé od 10. července 1920 do 29. prosince 1921 (kdy nastoupil po Robertu Bordenovi a následně jej vystřídal Mackenzie King) a podruhé od 29. června do 25. září 1926, čímž nakrátko přerušil dlouhou éru Kingovy vlády. V čele Konzervativní strany Kanady stál v letech 1920–1926 a znovu v období 1941–1942. Životopis Arthur Meighen se narodil v městečku St. Marys v Ontariu. Po studiu na Torontské univerzitě se usadil v Manitobě, kde si otevřel právní praxi. Do politiky vstoupil v roce 1908 jako poslanec Dolní sněmovny za Konzervativní stranu. Pod vedením Roberta Bordena působil v letech 1913–1917 jako generální prokurátor (Solicitor-General). Jako ministr vnitra (1917–1920) stál u zrodu klíčové válečné legislativy, včetně znárodnění a vytvoření Kanadských národních drah (CNR) nebo zavedení povinné vojenské služby v zámoří. Jeho nekompromisní potlačení generální stávky ve Winnipegu v roce 1919 mu však vyneslo trvalé nepřátelství dělnického hnutí. Přesto se v roce 1920 stal lídrem strany a premiérem. Všeobecné volby v roce 1921 prohrál kvůli vzestupu Progresivní strany, ovšem v roce 1925 dokázali konzervativci posílit natolik, že se stali nejsilnější stranou v parlamentu. Když se v roce 1926 zhroutila vláda Mackenzieho Kinga, Meighen sestavil menšinový kabinet, který však vydržel pouhé tři měsíce. Po následné volební porážce rezignoval na post lídra. V roce 1932 zasedl v Senátu a v roce 1941 byl znovu povolán do čela konzervativců. Poté, co v roce 1942 neuspěl v doplňovacích volbách do Dolní sněmovny, se definitivně stáhl z politického života. Zemřel v roce 1960. Intelektuální hloubka a politický styl Meighen byl ve své době považován za jednoho z nejlepších řečníků v historii kanadského parlamentarismu. Jeho projevy se vyznačovaly logickou precizností, břitkým vtipem a schopností mluvit spatra bez poznámek. Na rozdíl od svého celoživotního rivala Mackenzieho Kinga, který sázel na kompromisy a nejednoznačnost, Meighen věřil v jasné zásady a přímou konfrontaci. Tento styl mu sice vynesl obdiv intelektuálů, ale v praktické politice mu často komplikoval budování širších koalic, zejména v Quebecu, kde jeho podpora branné povinnosti zanechala hluboké šrámy. Ústavní krize „King-Byng Affair“ Jeho druhé, velmi krátké funkční období v roce 1926 je neodmyslitelně spjato s jednou z největších ústavních krizí v dějinách Kanady, známou jako aféra King-Byng. Guvernér lord Byng tehdy odmítl Kingovu žádost o rozpuštění parlamentu a místo toho pověřil Meighena sestavením vlády. King tento krok využil k nacionalistické kampani, v níž tvrdil, že britský guvernér zasahuje do vnitřních záležitostí Kanady. Ačkoliv Meighen jednal v rámci ústavních zvyklostí, Kingova politická obratnost nakonec Meighenovu vládu smetla a definovala budoucí vztah mezi Kanadou a britskou korunou. Meighenův odkaz v ekonomice a infrastruktuře Přestože jsou jeho vládní období vnímána jako krátká a nestabilní, Meighenův přínos pro budování kanadského státu je nepopiratelný. Jeho role při sjednocení krachujících soukromých železnic do státního podniku Canadian National Railways (CNR) zachránila zemi před dopravním kolapsem a položila základy moderní kanadské infrastruktury. Byl zastáncem protekcionistické hospodářské politiky, která měla chránit rodící se kanadský průmysl před dominancí sousedních Spojených států, což byla vize, která formovala konzervativní politiku po další desetiletí. Podzim života a historické hodnocení Po odchodu z aktivní politiky v roce 1942 se Meighen úspěšně věnoval investičnímu podnikání v Torontu. Historiky je dnes vnímán jako tragická postava kanadských dějin – muž s mimořádným intelektem a integritou, který však doplatil na svou neústupnost v době, která vyžadovala spíše ohebnost a politický populismus. Zatímco Mackenzie King ovládl 20. století svou strategií „středové cesty“, Meighen zůstává symbolem konzervativního idealismu a neúprosné logiky, která však v demokratickém boji o hlasy voličů často narážela na své limity.

Další informace: 136. (4. lotrinská) pěchota, 109. (1. badenský).