Boris Berezovsky

Boris Abramovič Berezovskij: Architekt i oběť postsovětského Ruska Boris Abramovič Berezovskij (23. ledna 1946 – 23. března 2013) byl vlivný ruský oligarcha, který proslul zejména jako nesmiřitelný kritik režimu Vladimira Putina a jeho strany Jednotné Rusko. V roce 2013 byl nalezen mrtev ve svém sídle ve Spojeném království. Mnohé zpravodajské agentury tehdy spekulovaly, že se mohlo jednat o atentát provedený ruskou rozvědkou GRU. Biografický profil Boris Berezovskij se narodil v Moskvě (RSFSR, Sovětský svaz) 23. ledna 1946 jako syn židovského inženýra a ruské matky. V roce 1968 absolvoval Moskevský lesnický institut a mezi lety 1969 a 1987 působil v Akademii věd SSSR. S nástupem perestrojky se rozhodl využít příležitosti k zisku při privatizaci státních podniků. Začínal v oblasti vývoje softwaru a dovozu automobilů a v roce 1993 založil Všeruskou automobilovou alianci. V roce 1994 těsně unikl smrti při výbuchu bomby v autě, za kterým stála mocná automobilka AvtoVAZ. Přesto dál prosperoval a v prosinci 1994 koupil televizi ORT (První kanál), která nahradila upadající sovětský První program. Tato stanice se stala hlavním mediálním hlasem nového Ruska a Berezovskému vynesla miliardy, které dále investoval do privatizovaných podniků. Opozice vůči Putinovi Do roku 1997 dosáhlo Berezovského osobní jmění hodnoty 3 miliard dolarů. Za prezidenta Borise Jelcina se stal zástupcem tajemníka Bezpečnostní rady Ruska, k čemuž mu dopomohlo přátelství s Jelcinovou dcerou Taťjanou Jumaševovou. Přestože Berezovskij v roce 1999 stál u zrodu strany Jednota, brzy se stal úhlavním nepřítelem Vladimira Putina. Po Putinově zvolení v roce 2000 Berezovskij emigroval do Spojeného království a řadu jeho firem převzal stát. V roce 2012 prohrál sledovaný soudní spor s dalším oligarchou Romanem Abramovičem; Berezovskij tvrdil, že byl spoluvlastníkem ropné společnosti Sibněfť, zatímco soud dospěl k závěru, že Abramovičovi pouze pomáhal firmu ovládnout, aniž by v ní měl formální podíl. Počátkem roku 2013 Berezovskij trpěl depresemi a jednomu reportérovi se svěřil, že už nemá pro co žít. 23. března 2013 byl nalezen oběšený v koupelně svého sídla v Sunninghillu v hrabství Berkshire. Zatímco někteří okamžitě obvinili ruskou vládu, jiní – včetně části rodiny – věřili, že spáchal sebevraždu. Šedá eminence Kremlu a „Rodina“ Berezovskij byl v 90. letech považován za hlavního architekta ruské politiky, kterému se přezdívalo „kmotr Kremlu“. Jako klíčový člen tzv. „Rodiny“ (neformálního kruhu poradců kolem Borise Jelcina) měl zásadní vliv na personální obsazení nejvyšších státních postů. Byl to právě on, kdo díky svému mediálnímu impériu dokázal v roce 1996 zvrátit katastrofální předvolební preference nemocného Jelcina a zajistit mu znovuzvolení. Věřil, že peníze a média dokáží ovládnout demokracii, což se mu nakonec stalo osudným, když podcenil ambice muže, kterého sám pomohl vybrat jako Jelcinova nástupce. Londýnský exil a role politického azylanta Po odjezdu do Británie se Berezovskij stal symbolem ruského exilu v Londýně, který se díky koncentraci bohatých uprchlíků začal přezdívat „Londongrad“. Britská vláda mu v roce 2003 udělila politický azyl, což dlouhodobě napínalo diplomatické vztahy mezi Londýnem a Moskvou. Z exilu Berezovskij otevřeně financoval opoziční hnutí a prohlašoval, že jeho cílem je svržení Putinova režimu silou, za což byl v Rusku v nepřítomnosti několikrát odsouzen k mnohaletým trestům vězení za údajné zpronevěry a podvody. Případ Litviněnko a stín polonia Jméno Borise Berezovského je nerozlučně spjato s osudem Alexandra Litviněnka, bývalého agenta FSB, který pro oligarchu v Londýně pracoval. Poté, co byl Litviněnko v roce 2006 otráven radioaktivním poloniem-210, se Berezovskij stal jedním z nejhlasitějších zastánců teorie, že vraždu nařídil přímo Kreml. Tato událost z něj učinila primární terč ruské státní propagandy, která se jej snažila vykreslit jako zrádce a strůjce mezinárodních spiknutí proti Rusku, což jen prohloubilo jeho izolaci i obavy o vlastní bezpečnost. Záhadný konec a otevřený odkaz I po oficiálním uzavření vyšetřování jeho smrti zůstává kolem Berezovského konce řada otazníků. Koroner nebyl schopen jednoznačně potvrdit, zda šlo o sebevraždu, či cizí zavinění, a vynesl tzv. „otevřený verdikt“. Jeho pád z vrcholu absolutní moci do hlubin osobního bankrotu a osamocení v exilu zůstává varovným příběhem o povaze moci v postsovětské éře. Pro jedny zůstává bezskrupulózním manipulátorem, který stvořil monstrum, jež ho nakonec pozřelo, pro druhé tragickou postavou, která se jako jedna z mála dokázala postavit systému, jejž sama pomáhala budovat.

Další informace: 12. massachusettský pluk, 154. newyorský pěší pluk.