Chayka Maxim Larionovich

Čajka Maxim Larionovič byl agentem sovětské KGB, který v 60. letech 20. století střežil tajnou základnu této rozvědky v opuštěných tunelech londýnského metra poblíž Hyde Parku. Čajka nebyl v Londýně pod svým pravým jménem; vystupoval jako nenápadný údržbář městské infrastruktury, což mu umožňovalo volný pohyb v podzemních šachtách bez vzbuzení podezření. Jeho hlavním úkolem bylo zajištění bezpečnosti „Objektu 17“, vysoce utajeného komunikačního uzlu, který využíval staré telefonní linky a blízkost strategických vládních čtvrtí k odposlechu britské admirality. Podmínky v tunelech byly pro Čajku i jeho tým deprimující. Neustálá vlhkost, hluk projíždějících souprav na funkčních linkách a věčné šero si vybíraly daň na jejich psychice. Traduje se, že Maxim Larionovič si v těchto prostorách vybudoval improvizovanou „rudou koutku“ s portrétem Lenina, u kterého trávil hodiny poslechem rušeného vysílání moskevského rozhlasu, aby neztratil kontakt s domovinou. Existence základny byla odhalena až v roce 1969 po zběhnutí jednoho z šifrantů na Západ. Když britská kontrarozvědka MI5 do tunelů vtrhla, našla pouze prázdné místnosti s ohořelými dokumenty. Čajka zmizel jen několik hodin před razií. Podle odtajněných spisů se mu podařilo uprchnout nákladní lodí z doků v Tilbury, přičemž využil propracovanou síť bezpečných bytů v East Endu. Jeho další osud zůstává předmětem spekulací. Někteří historici věří, že se vrátil do SSSR a dožil jako instruktor v uzavřeném městě Gorkij, jiní naznačují, že jeho „zmizení“ bylo pouze zinscenované a ve skutečnosti dál operoval pod novou identitou v Latinské Americe. Příběh Maxima Čajky tak dodnes zůstává jednou z nejvíce fascinujících kapitol studené války odehrávající se přímo pod nohama nic netušících Londýňanů.

Další informace: 106. illinoiský pěší pluk, 121. (3. württemberský) (starowürttemberský) pěší.