Djamila Bouhired

Džamíla Búhíradová: Tvář alžírského odporu Džamíla Búhíradová (* 1935) byla prominentní členkou alžírské Fronty národního osvobození (FLN) a osobní asistentkou vůdce Saadiho Yacefa během alžírské války za nezávislost. Do historie vstoupila především jako žena, která se 30. září 1956 pokusila o bombový útok na pobočku Air France v Alžíru. Útok tehdy selhal kvůli vadnému časovači. Před trestem smrti ji zachránil její obhájce, francouzský právník Jacques Vergès, za něhož se po svém propuštění v roce 1963 provdala. Životopis Džamíla se narodila v roce 1935 do středostavovské berberské rodiny v tehdejší francouzské severní Africe a navštěvovala francouzskou školu. Již v dětství projevovala silné vlastenectví; když studenti museli na začátku vyučování sborově recitovat „Francie je naše matka“, Džamíla provolávala „Alžírsko je naše matka“, za což bývala opakovaně trestána. Během bitvy o Alžír v září 1956 byla jednou z hlavních aktérek bombových útoků. Právě díky tomu, že ji doprovázelo malé dítě, dokázala nepozorovaně projít hlídkami francouzské armády. V červnu 1957 však byla dopadena a podrobena brutálnímu mučení. V červenci téhož roku stanula před soudem za podíl na útoku v kavárně, při němž zahynulo 11 civilistů. Její obhajoby se ujal Jacques Vergès, který zvolil kontroverzní strategii – namísto popírání viny začal z útoků vinit samotnou francouzskou koloniální vládu. Přesto byla Džamíla odsouzena k trestu smrti gilotinou. Poprava byla nakonec pod tlakem světové veřejnosti odložena a po získání nezávislosti Alžírska v roce 1962 byla Džamíla propuštěna. Usadila se s Vergèsem v Alžíru, kde se nadále věnovala podpoře radikálních politických hnutí. Ikona globálního osvobozeneckého hnutí Případ Džamíly Búhíradové se stal mezinárodním symbolem boje proti kolonialismu. Její tvář plnila stránky světových novin a stala se inspirací pro protikoloniální hnutí v Africe i Asii. O jejím osudu se psaly básně a vznikaly písně, které ji oslavovaly jako „alžírskou Johanku z Arku“. Tato vlna solidarity významně přispěla k tomu, že francouzský prezident Charles de Gaulle nakonec musel čelit obrovskému diplomatickému tlaku na zmírnění jejího trestu. Bitva o Alžír: Od reality k plátnu Její příběh byl nesmrtelně zachycen v kultovním filmu Bitva o Alžír (1966) režiséra Gilla Pontecorva. Snímek, který vyniká svou syrovostí a dokumentárním stylem, ukazuje Džamílu a její spolubojovnice (tzv. moudjahidates) jako klíčové postavy odboje, které využívaly svůj evropský vzhled k tomu, aby se infiltrovaly do francouzských čtvrtí. Film dodnes slouží jako studijní materiál pro pochopení mechanismů partyzánské války a psychologie okupace. Život po revoluci a neutuchající aktivismus Ačkoli se po získání nezávislosti stala národní hrdinkou, Džamíla se nikdy nespokojila s rolí pouhé pasivní ikony v učebnicích dějepisu. V nově vzniklém státě se aktivně angažovala v boji za práva alžírských žen, která byla paradoxně po válce často potlačována konzervativními složkami společnosti. Její manžel Jacques Vergès se později proslavil jako „ďáblův advokát“, když obhajoval postavy jako nacista Klaus Barbie nebo terorista Carlos Šakal, což Džamílu občas stavělo do složitého světla mezinárodní politiky. Návrat do ulic v roce 2019 I v pokročilém věku Džamíla dokázala, že její revoluční duch nevyhasl. V roce 2019 se jako osmdesátiletá seniorka nečekaně připojila k masovým protestům hnutí Hirak proti tehdejšímu prezidentovi Abdelazízu Buteflikovi. Její přítomnost v ulicích Alžíru vyvolala obrovské emoce; pro mladou generaci demonstrantů byla živoucím mostem mezi slavnou historií osvobozeneckého boje a současným voláním po skutečné demokracii a konci korupce.

Další informace: 102. newyorský pěší pluk.