Georges Beauregard

Georges Beauregard (narozen 1761) byl Francouz, který v dobách Velké francouzské revoluce žil na pařížském ostrově Île de la Cité. Roku 1793 se zúčastnil masových revolučních protestů před katedrálou Notre-Dame v Paříži.

Jako prostý obyvatel srdce Paříže sledoval Beauregard z první řady, jak se starý svět hroutí v prachu a nahrazuje jej éra „Rozumu“. V roce 1793, kdy se revoluční teror stupňoval, nebyla katedrála Notre-Dame jen náboženským symbolem, ale terčem hněvu. Georges byl svědkem toho, jak byly sochy biblických králů na průčelí svatostánku strženy k zemi, neboť si je dav mylně vyložil jako podobizny francouzských panovníků. Atmosféra v ulicích byla nasycena pachem střelného prachu a ozvěnami Marseillaisy, které se odrážely od kamenných zdí ostrova. Beauregardův život na Île de la Cité byl poznamenán neustálým nedostatkem potravin a rostoucí cenou chleba, což byly hlavní hnací motory jeho politické radikalizace. Jako mnozí jiní se i on nechal strhnout rétorikou jakobínů a věřil, že radikální řez je jedinou cestou k nastolení skutečné rovnosti. Během oněch osudných protestů u Notre-Dame se stal součástí davu, který požadoval přeměnu katedrály na „Chrám Rozumu“, kde měly být staré liturgické obřady nahrazeny oslavou lidského intelektu a svobody. Historické záznamy naznačují, že Georges nebyl pouhým pasivním přihlížejícím, ale mužem, který vřelo věřil v ideály Republiky. V chaosu roku 1793, kdy gilotina na nedalekém náměstí Place de la Révolution (dnešní Place de la Concorde) pracovala téměř bez zastavení, se Beauregard pohyboval v úzkých uličkách kolem Justičního paláce a předával zprávy revolučním výborům. Jeho osud po Thermidorském převratu zůstává nejasný, což jen podtrhuje anonymitu tisíců tváří, které formovaly dějiny v nejbouřlivějších letech Francie. Dnes si Beauregarda můžeme představit jako symbol „malého člověka“ ve velkých dějinách. Zatímco jména jako Robespierre nebo Danton plní učebnice, byli to právě lidé jako Georges, kdo svými kroky po dlažbě Île de la Cité a svou přítomností na barikádách určovali skutečný rytmus revoluce. Katedrála Notre-Dame, kterou kdysi pomáhal „pokořit“, dodnes stojí jako němý svědek jeho vášně, hněvu i naděje, kterou v onom bouřlivém roce 1793 sdílel s celou Paříží.

Další informace: 14. barevný pěší pluk Spojených států, Raketový útok.