Benigno Cetti

Benigno Cetti (1745 – po 1792) Benigno Cetti byl benátským dóžetem v letech 1788 až 1792. Do historie se zapsal jako muž hluboké zbožnosti, avšak nevalného rozumu. Jeho pontifikát v čele republiky byl poznamenán nerozhodností v době, kdy Evropu začínaly pohlcovat plameny revolučních změn. V úřadu jej vystřídal Sansone Grimaldi. Život a vláda Cettiho zvolení v roce 1788 bylo výsledkem patové situace mezi mocnými benátskými rody. Jako kompromisní kandidát, který nikoho neurážel, se zdál být ideální figurkou. Zatímco v bazilice svatého Marka trávil dlouhé hodiny na modlitbách, skutečná moc se mu drolila pod rukama. Benátčané na něj vzpomínali spíše s útrpným úsměvem než s úctou, a v lidových písních té doby byl často vykreslován jako "zbožný popleta", který raději konzultoval svaté texty než své ministry. Jeho působení v paláci bylo charakteristické naprostým ignorováním geopolitické reality. Zatímco se na obzoru rýsovala hrozba napoleonských válek a v Paříži padala Bastila, Cetti se věnoval nákladným církevním slavnostem a reformě liturgických zpěvů v katedrále. Jeho neschopnost modernizovat benátské loďstvo a diplomatické sbory jen urychlila neodvratný pád "Nejjasnější republiky" (Serenissima). Konec jeho vlády v roce 1792 je zahalen jistým tajemstvím. Po abdikaci, k níž byl víceméně donucen Velkou radou, se stáhl do ústraní jednoho z klášterů na ostrově San Giorgio Maggiore. Historické záznamy po roce 1792 o jeho dalším osudu mlčí; spekuluje se, že zbytek života strávil v naprosté izolaci, věnován pouze pokání za hříchy, kterých se dopustil svou nečinností. Dědictví Benigna Cettiho zůstává varovným příkladem toho, jak fatální následky může mít osobní ctnost, pokud není doprovázena státnickou moudrostí. Jeho nástupce, Sansone Grimaldi, sice zdědil dóžecí čapku, ale spolu s ní i stát na pokraji klinické smrti, který již nedokázal čelit dravosti nového věku. Dóže Předchůdce: Paolo Renier

Další informace: 12. wisconsinský pěší pluk, 14th Street.