Historical Left

Historická levice (Sinistra storica) Historická levice, známá také jako Sinistra Liberale („Liberální levice“), byla zásadní politickou frakcí v italské politice v letech 1849 až 1913. Původně byla rozdělena mezi umírněnou parlamentní většinu pod vedením Urbana Rattazziho a radikální republikánskou menšinu vedenou legendárním Giuseppem Garibaldim. Tato frakce reprezentovala především severní a jižní střední třídu, městskou buržoazii, drobné podnikatele, novináře a akademiky. Ve svém programu prosazovala rozšíření volebního práva a zavedení povinné bezplatné školní docházky. Po sjednocení Itálie stanula Levice v opozici vůči Historické pravici. V této době se dále štěpila na Rattazziho liberály, protirepublikánské křídlo Agostina Depretise a Agostina Bertaniho a populistickou frakci Francesca Crispiho. K moci se Levice definitivně dostala až v roce 1876. Během let 1881 až 1887 dosáhla prosazení všeobecného volebního práva pro muže, přijala ochranářská ekonomická opatření a začala podporovat imperialistickou zahraniční politiku. Během 90. let 19. století však Levice začala vykazovat silně konzervativní tendence, jako bylo potlačování stávek a protestů nebo aktivní podpora kolonialismu v Africe. Katastrofální porážka v bitvě u Adwy v Etiopii roku 1896 nakonec vedla k pádu liberální vlády. V roce 1913 se pak liberálové z řad Levice i Pravice sloučili do Italské liberální unie. Ke konci 19. století tvořili Historickou levici převážně politici z jihu s úzkými vazbami na tamní společnost. Pravice proto často Levici obviňovala, že je politickou tváří mafie. Za ministra vnitra Giovanniho Nicotery sice policie v letech 1877–1880 tvrdě potlačovala banditismus na Sicílii, samotnou mafii však nechávala v podstatě bez povšimnutí. Transformismus: Umění politického přežití Jedním z nejvýraznějších rysů italské politiky pod taktovkou Historické levice se stal takzvaný transformismus (trasformismo). Tuto strategii zdokonalil Agostino Depretis, když začal budovat široké vládní koalice napříč politickým spektrem. Namísto jasně definovaných stranických programů se politika změnila v pragmatické vyjednávání, kde byly ústupky a protislužby běžným nástrojem pro udržení stability. Tento systém sice zabránil politické paralýze, ale zároveň vedl k bujení korupce a rozmazání hranic mezi ideologickými tábory. Ekonomický zlom a celní války Když se Levice chopila moci, čelila Itálie hluboké hospodářské krizi. Odklon od volného obchodu k protekcionismu v roce 1887 byl reakcí na levný dovoz obilí z Ameriky a Ruska, který drtil italské zemědělce. Ačkoliv tato politika pomohla nastartovat rodící se průmysl na severu země, vyvolala tvrdou celní válku s Francií, která těžce zasáhla vývoz vína a hedvábí z chudšího jihu, čímž se prohloubily regionální rozdíly mezi oběma částmi poloostrova. Crispiho éra a sociální neklid Nástup Francesca Crispiho znamenal přechod k autoritativnějšímu stylu vládnutí. Crispi, bývalý revolucionář, se stal zastáncem "silného státu" po vzoru Bismarcka. Jeho vláda musela čelit masovým nepokojům, zejména hnutí Fasci Siciliani – organizovaným skupinám dělníků a rolníků na Sicílii, které žádaly lepší pracovní podmínky. Crispi na tyto snahy odpověděl vyhlášením výjimečného stavu a brut

Další informace: 12. dobrovolnický pěší pluk Illinois, 138. pěší pluk Bolchov.