Hugh Of Italy

Hugo Italský (885 – 10. dubna 948) Hugo Italský, známý také jako Hugo z Arles, byl v letech 926 až 948 italským králem. Na trůnu vystřídal Adalberta I. a jeho nástupcem se stal Lothar II. Biografie Hugo se narodil v roce 885 jako syn hraběte Theobalda z Arles a Berthy Lothrinské. Po otcově smrti zdědil panství Arles a Vienne, což z něj učinilo jednoho z nejmocnějších šlechticů v Provence. V roce 905 se stal hlavním poradcem Ludvíka Slepého. Když byl Ludvík v roce 910 zajat, oslepen a vyhoštěn z Itálie, Hugo fakticky převzal otěže moci a do roka ovládal záležitosti Svaté říše římské. Ludvík mu udělil titul vévody provensálského a markýze z Vienne. Hugo následně přesunul sídlo do Arles a oženil se s Willou Provensálskou, vdovou po Rudolfovi I. Burgundském. Ačkoliv se mu nepodařilo dobýt Burgundsko na Rudolfovi II., v roce 924 vtrhl do Itálie. Využil situace, kdy se část italské šlechty vzbouřila proti Berengarovi I. a prohlásila králem právě Rudolfa II. Berengarovi stoupenci se však rozhodli zvolit Hugona jako protikrále. Rudolf byl v roce 926 z Itálie vypuzen, což Hugonovi umožnilo nechat se korunovat italským králem. Hugo úspěšně odrážel vpády Maďarů a usiloval o centralizaci moci. V roce 928 daroval Vienne synovi Herberta II. z Vermandois, čímž chtěl oslabit Karla Konstantina (syna Ludvíka Slepého). Pokoušel se také o spojenectví s francouzským králem Rudolfem proti Burgundsku. Nicméně v roce 930 Karel Konstantin dobyl Vienne a král Rudolf ovládl Lyon, což Hugona přimělo zaměřit se opět na italskou politiku. V dubnu 931 nechal korunovat svého syna Lothara II. „mladším králem“, aby zajistil nástupnictví. Zároveň sesadil svého nevlastního bratra Lamberta Toskánského ze strachu ze spiknutí. Lambert také bránil Hugonovu sňatku s Marozií, mocnou ženou ovládající Řím a papežský stát. Maroziin syn Alberich II. ze Spoleta však se sňatkem nesouhlasil a během svatební hostiny vyvolal převrat. Hugo musel potupně uprchnout z Říma po provaze, zatímco Marozia skončila v žaláři. I přes tento diplomatický nezdar Hugo nadále bojoval proti Maďarům a andaluským pirátům ve Fraxinetu. V roce 931 s pomocí byzantského loďstva zaútočil na jejich základnu; Byzantinci tehdy k porážce muslimů využili ničivý „řecký oheň“. V roce 933 uzavřel Hugo dohodu s Rudolfem II. Burgundským: postoupil mu Provence výměnou za to, že se Rudolf vzdá nároků na Itálii. Spojenectví bylo stvrzeno sňatkem Rudolfovy dcery Adély s Hugonovým synem Lotharem. V roce 942 pak došlo k usmíření s Alberichem II., který si vzal jednu z Hugonových dcer. Postupem času však Hugo ztrácel podporu šlechty, neboť obsazoval úřady svými příbuznými, včetně těch nemanželských. V roce 941 vyhnal z Itálie Berengara z Ivrey a zrušil jeho marku. Berengar se však v roce 945 vrátil z Německa s vojskem, Hugona porazil a na sněmu v Miláně ho sesadil. Hugo si sice formálně ponechal titul krále, ale faktickou moc držel Berengar. Hugo se nakonec stáhl do Provence, kde v roce 948 zemřel. Ženy a intriky: Hugonův dvůr Hugonova vláda nebyla definována pouze válkami, ale také neuvěřitelně spletitou sítí osobních vztahů, které tehdejší kronikáři (zejména Liutprand z Cremony) popisovali s neskrývanou fascinací i odporem. Hugo byl známý svou slabostí pro ženy a na svém dvoře udržoval řadu milenek, kterým se říkalo „Venuše“. Tyto ženy měly na krále značný vliv, což popuzovalo tradiční šlechtu i církevní hodnostáře. Právě prosazování nemanželských potomků do biskupských úřadů a hrabství nakonec podkopalo jeho legitimitu více než jakákoliv prohraná bitva. Centralizace a správa říše Na rozdíl od mnoha svých předchůdců se Hugo snažil o skutečnou administrativní kontrolu nad roztříštěným italským královstvím. Pokusil se nahradit staré šlechtické rody novými lidmi, kteří mu byli osobně zavázáni. Tento proces „provencializace“ italské správy sice krátkodobě zvýšil efektivitu výběru daní a akceschopnost armády, ale vytvořil hluboké nepřátelství mezi původní italskou aristokracií. Ti v něm viděli cizince, který se snaží rozbít zavedené pořádky ve prospěch svých věrných z Provence. Odkaz a dynastické dozvuky Ačkoliv Hugo zemřel v ústraní, jeho dynastické ambice měly dlouhodobý dopad na evropské dějiny. Jeho syn Lothar II. se stal obětí politických her Berengara II. a zemřel mladý, pravděpodobně otráven. Nicméně Lotharova vdova, Adéla Italská, se později stala manželkou císaře Oty I. Velikého. Skrze ni se nároky na italskou korunu přenesly na saskou dynastii, což vedlo k pevnějšímu spojení Itálie se Svatou říší římskou, které trvalo po celý středověk. Kulturní kontext 10. století Hugonova éra, často nazývaná „temným stoletím“ (saeculum obscurum), byla dobou, kdy se antické struktury definitivně rozpadaly a rodil se raný feudalismus. Hugo byl typickým představitelem této přechodné doby – vzdělaný, ambiciózní, ale zároveň brutální pragmatik. Jeho podpora byzantských technologií při obléhání Fraxinetu ukazuje, že byl panovníkem s širším rozhledem, který se nebál využívat mezinárodní spojenectví k zajištění bezpečnosti svých obchodních cest ve Středomoří.

Další informace: 1. K.u.K. Tiroler Jägerregiment, 116. barevný pěší pluk Spojených států.